Ve tvém zájmu

Dělám to pro tebe. Možná si to teď neuvědomuješ, ale jednou to pochopíš, to mi můžeš věřit. Jsi špinavá a tvé vychování je příšerné, proto je ve tvém zájmu, abych tě napravil. Když jsme spolu začínali chodit, byla jsi milá, měla jsi přehršel energie a úsměv, který srazil do kolen nejednoho muže. Proto jsem si tě vybral. Zaujala jsi mě na první pohled, proto jsem tě pozval na kávu. Souhlasila jsi, protože jsem byl milý a pozorný. Chodili jsme na procházky a já ti nosil dárky, abych si tě k sobě uvázal. Nesmírně sis toho vážila. Dělal jsem ti radost a na každé schůzce jsem tě něčím milým překvapil.

Netlačil jsem na pilu a nebyl jako ostatní kluci, kteří se o tebe snažili, stal jsem se pro tebe výjimečným. Na páté schůzce jsem tě zlehka chytil za ruku a ty jsi mi věnovala jeden ze svých nadšených úsměvů. Poprvé jsem tě políbil na desáté schůzce. Čas prvního pozvání k tobě domů a naše první milování jsem nechal zcela ve tvé režii. To mě ve tvých očích udělalo laskavým a citlivým mužem. Byl a stále jsem ten jediný dokonalý, i když tvoji rodiče na to nemají stejný názor.

Stejně tak tvoji přátelé, které jsi kvůli mně postupně zavrhla. Nelíbilo se jim, že s nimi již nechodíš tak často ven jako kdysi. Ze začátku jsi s nimi chodila ven pravidelně, to bylo ještě před tím, než jsme se sestěhovali. Chodila jsi na nákupy a různé večírky. Občas jsi mě brala s sebou, protože jsi se se mnou chtěla pochlubit. Hrál jsem svou roli. Byl jsem pozorný k tobě i k tvým přátelům. Nikdy mi nedělalo problém bavit se s nimi a okouzlit je svým šarmem. Tvoji přátelé sice nebyli hodni mé společnosti, ale co bych pro tebe neudělal. Jsi přeci moje vyvolená.

Ve chvíli, kdy jsem měl tvé známé v hrsti a ty ses ke mně nastěhovala, jsem věděl, že mám z půlky vyhráno. Náš vztah jen vzkvétal, ale já si začal pomalu všímat tvých nedokonalostí. Například to, že hlasitě srkáš, když piješ teplý čaj, a když vaříš nesetřeš ihned kuchyňskou linku do sucha, aby na ní nezasychala voda. Necháváš mokrý ručník přehozený přes kuchyňskou židli, prý aby rychleji uschnul. To mě však dovádí k šílenství, protože vlhkost, která se z něj odpařuje, může zapříčinit plísně. Nejhorší ze všeho jsou však tvoje líčidla. Zabírají tři čtvrtiny poličky u umyvadla. Máš je tam vyrovnané vedle sebe přesně tak, jak je používáš a z toho důvodu zasahují do mé poloviny poličky. Tento problém jsem zkoušel vyřešit po dobrém.

„Nepotřebuješ se malovat. Jsi krásná taková, jak tě Bůh stvořil,“ říkal jsem ti a hladil tě po tvých havraních vlasech. Vždy jsi mi na to odpověděla, že se nemaluješ příliš, že pouze zakrýváš své nedokonalosti. Usilovně jsem stál za svým a namlouval ti, že bez líčidel ti to sluší o mnoho více, ale bylo to bez výsledku. Proto jsem byl nucen zvolit jinou taktiku.

„Vypadáš s tím make-upem jako kurva. Takhle zmalovaná bys mohla jít pracovat rovnou do vykřičeného domu!“ křičel jsem pokaždé, když jsi se v koupelně líčila. Pak jsme se dlouho usmiřovali, protože tě to trápila. Ani to však nepadlo na úrodnou půdu. Stále jsi mi vzdorovala, a tak jsem musel přejít k radikálnějšímu řešení této nemilé situace. Jednou ráno, když jsi odešla do práce, jsem vzal tvé lahvičky s líčidly, séry proti vráskám a čisticí přípravky na pleť a jednoduše jsem do každého z nich přidal trochu Sava. Věděl jsem, že ti to možná způsobí bolest, ale za účinek, který se dostavil, to stálo.

Večer jsme strávili na pohotovosti, kam jsem tě jako starostlivý přítel odvezl. Pálila tě pokožka a nic ti nepomohlo. Zrudl ti celý obličej a natekl. Byl jsem nervózní, aby lékaři nepřišli na mou sabotáž. Držel jsem tě celou dobu za ruku, jaký jsem měl strach. Chodil jsem kolem tebe, dával ti polibky do vlasů a říkal, že to bude všechno v pořádku. Nakonec to dopadlo dobře. Lékaři mě chválili za to, jak starostlivý a milý přítel jsem. Všechny sestry ti záviděly, že mě máš. Na pohotovosti tvůj problém označili za alergickou reakci a ptali se tě, zda nepoužíváš líčidla. Přitakala jsi, ale také zdůraznila, že používáš stále ta samá. Oni ti však vysvětlili, že taková alergická reakce se může projevit z ničeho nic. Dali ti pár mastiček na zklidnění pokožky a když jsme nasedli do auta musel jsem k tomu něco říct.

„Já jsem ti to říkal, že ty sračky nemáš používat,“ utrousil jsem suše a následně dodal, „musíš mě poslouchat. Myslím to s tebou dobře. Miluji tě.“

Ještě ten večer jsme společně sbalili tvá líčidla a titěrnosti, kterými ses zkrášlovala, a odnesli je do popelnice. Bylo to pro mě jedno velké vítězství.

Bylo mi však jasné, že tvou nápravu by tvoji přátelé nepochopili. Není lehké pochopit, jaké to je žít se zdánlivě dokonalým člověkem. Pro všechny jsi byla dokonalá, ale já tvé nedokonalosti měl stále na očích.

Musel jsem tedy eliminovat tvé časté návštěvy kamarádek. Pokaždé, když jsi přišla s tím, že půjdeš s někým ven dělal jsem smutného. Používal jsem často věty, které zapůsobily na její city a pomalu nahlodávaly její svědomí.

„Myslel jsem si, že si dnes uděláme hezký večer. Dlouho jsme se nedívali na film,“ při této větě jsem ti vždy připravil něco dobrého k jídlu a začal ti popisovat, co jsem pro tebe vše naplánoval.

„Už zas odcházíš? V poslední době na mě skoro vůbec nemáš čas. Kamarádi jsou pro tebe důležitější než já,“ to bylo mé oblíbené tvrzení. Po vyřčení této věty jsi mě začala objímat a omlouvat se mi. Nakonec daná situace eskalovala ve vášnivé milování a tvoji kamarádi přestali být prioritou.

„Je mi dnes zle, myslím, že mám teplotu,“ říkal jsem v krajní nouzi a v nestřeženém okamžiku si strčil teploměr do pusy, aby naměřil vyšší teplotu, „ale klidně se jdi bavit, já to tu nějak přečkám.“ Věděl jsem, že si to tentokrát můžu dovolit říct, protože tvá starostlivost a morální zásady by ti nedovolily nechat mě doma nemocného.

Pokaždé, když ti někdo ze tvých kamarádů vyčítal, že jsi s nimi nebyla venku, nebo jsi schůzku narychlo odřekla, jsem přiživoval půdu tvých negativních emocí. Ve chvíli, kdy jsi byla smutná, že s tebou nejednají mile, jsem se ozval. Namlouval jsem ti, že tě chtějí jen vlastnit, že pro ně nejsi ve skutečnosti důležitá, vůbec nerozumí tobě ani tvým potřebám. Máš přeci plné právo zrušit schůzku, když se ti to nehodí a oni ti nemají co vyčítat. Oproti tomu já, já tě vždy budu chápat a dělat to, co je pro tebe nejlepší.

Za těchto okolností tvá popularita u přátel začala klesat. Přestali ti psát a ty ses nechtěla doprošovat jejich pozornosti. Jedinému, komu ses mohla svěřit, jsem byl já. Byl jsem tu pro tebe vždy, když jsi potřebovala. Byla jsi ke mně připoutaná.

Tvá rodina představovala problém. Byli až přehnaně starostliví a úzkostní. To tě již od útlého věku popuzovalo. Proto jsem využil situace pokaždé, kdy to jen šlo. Když si všimli tvých modřin na zápěstí od toho, jak pevně jsem tě svíral rukama a třásl s tebou, když jsi rozlila vodu na podlahu, chtěli, aby ses nastěhovala zpět k nim. Já ti začínal podsouvat myšlenku, že mě jen nemají rádi.

„Chtějí nás rozdělit, protože cítí, že nad tebou ztrácejí kontrolu. Netolerují, že jsi dospělý člověk, který má právo na své vlastní myšlenky a rozhodnutí,“ říkal jsem často.

„Tvůj otec mě nikdy neměl rád. Nedokázal přenést přes srdce, že je ve tvém životě jiný muž, a on již není na prvním místě,“ přisazoval jsem si.

„Nechtějí, abys byla šťastná.“

Mé poznámky nakonec vedly k tomu, že jsi je odřízla. Jednou ráno, když se tvůj otec snažil dostat do našeho bytu jsi mu řekla, že s ním nechceš mít nic společného, že ti zničil celý život. Opakovala jsi mé fráze, které jsem ti tak dobře vštípil do podvědomí. Řekla jsi mu příšerné věci a on to s tebou vzdal. A najednou jsem měl volné pole působnosti.

Nyní, když jsem si pojistil, že nemáš nikoho, za kým bys mohla jít, zvolil jsem metodu cukru a biče. Když jsi se chovala podle mých představ, zahrnoval jsem tě láskou. Nosil ti dárky a květiny. Byla jsi šťastná. Ve chvíli, kdy jsi něco pokazila, bylo mou povinností, být k tobě hrubý. Jinak by ses nenaučila, jak věci dělat správně.

Pamatuji si, že když jsem tě poprvé uhodil, byla jsi vyděšená. Tehdy jsi se mi smála, když se mi smazal důležitý soubor z počítače. Bylo to od tebe drzé a škodolibé. Usilovně jsem na tom pracoval přes hodinu a ty ses mi vysmívala do očí. Jednoduše jsem se neudržel a vrazil ti facku. Byla to velká rána. Levou polovinu obličeje jsi měla rudou. Dodnes mi tvrdíš, že ti od té doby zvoní v uchu.

Věděl jsem, že tento skutek musím něčím napravit a připomenout ti, že jsem to udělal kvůli tvému nehezkému chování. Ty jsi ten zloduch, který mě vyprovokoval k tak nehezkému činu. Můžeš za to ty, že jsem tě uhodil. Já jsem ten jediný milující člověk, který ti zbyl. Myslím to s tebou přeci dobře. Další den jsem přinesl se sklopeným pohledem bonboniéru. Omluvil jsem se, i když se mi to příčilo.

Další incident se stal, když sis chtěla vzít do práce tričko s velkým výstřihem. Nejdříve jsem tě poprosil, ať si ho sundáš a vezmeš si jiné, ale ty jsi mi argumentovala, že se ti právě tohle tričko líbí a hodí se ke kalhotám. Chtěla jsi odejít, ale já tě musel zastavit. Každý chlípný parchant by tě očumoval. Chytil jsem tě tedy za vlasy a odtáhl do obýváku, kde jsem s tebou praštil o zem. Než ses stačila zvednout, popadl jsem nůžky a tričko, které jsi měla na sobě, jsem rozpáral. Plakala jsi, ale mně to bylo jedno. Měla jsi mě poslechnout!

Ten den jsi zavolala do práce a vzala si sick day. Řekla jsi, že ti není dobře. Nemusela jsi ani lhát, protože jsi se při pádu praštila do hlavy a pak jsi zvracela. Nejspíš se jednalo o lehčí otřes mozku.

Ten den jsi dlouze plakala a házela na mě vyčítavé pohledy. Už jsem to nemohl vydržet, proto jsem se zvedl a odešel pryč z bytu. Zašel jsem si do kavárny, na oběd, a dokonce jsem se prošel po nábřeží. Míjel jsem různé obchody a přišlo mi záhodné, ti nakoupit nějaké oblečení. Koupil jsem ti trička, která neměla téměř žádný výstřih, ale vypadala moc hezky. Také nějaké svůdné prádlo, které jsi však mohla nosit jen v mé přítomnosti. Vrátil jsem se až večer. Byla jsi stále zavřená v pokoji a já nám připravil usmiřovací večeři.

Tentokrát to trvalo delší dobu, než se věci mezi námi daly znovu do pořádku, ale nakonec jsi pochopila, že musíš nosit to, co ti sám určím. Bylo to nevyhnutelné.

Občas jsem se vrátil frustrovaný z práce a ty jsi mi nepomohla. Jídlo nebylo připravené na stole, nebo jsi nevyžehlila prádlo, které již druhým dnem leželo u sušičky. Měl jsem vztek a stačil mi jeden pohled na tebe, abych byl nepříčetný. Už jen tvůj pohled nebo pozdrav mě popuzoval k tomu, aby tě uhodil. Přitiskl jsem tě silně na zeď nebo tě shodil a kopal, dokud jsi nezačala lapat po dechu.

Po každém našem střetu jsem se musel delší dobu držet. Věděl jsem, že kdybych to dělal moc často, odešla bys. Párkrát už sis začala balit kufry, ale já tě vždy přesvědčil. Říkal jsem ti, že nemáš kam jít. Nikdo tě k sobě nevezme a já jsem tvá jediná možnost. Nehledě na to, že já tě doopravdy miluji a už bys nikdy nenašla takového člověka, který pro tebe udělá cokoliv a odpustí ti i tvé nemilé chování. Nakonec jsi mi vždy dala za pravdu a společně jsme tvůj kufr zase vybalili.

Finanční prostředky mám pod kontrolou pouze já. Hned po nastěhování jsem tě přesvědčil, že jsem na to ten pravý. Vydělávám více peněz, takže mám rozhodující slovo. Byla sis toho dobře vědomá, proto jsi mi ani neodmlouvala. Souhlasila jsi s mými pravidly, co se útrat týče. Vždy používáš kartu a necháváš si účtenky z každé transakce. Ty mi pokaždé odevzdáš a já zkontroluji, že jsi nakoupila jen to, co bylo nutné. Poté mi kartu vrátíš. Znovu ti ji věnuji až když je potřeba dojít znovu na nákup. Brzy jsi pochopila, že hádkám a trestům kvůli zbytečnému utrácení, za nesmyslné bytové doplňky nebo jídlo ve fastfoodu, se dá jednoduše vyhnout. Funguje nám to moc dobře. Jsi učenlivá.

Náš vztah fungoval a ty jsi mi přestala odporovat. Naše střety byly sice pravidelné, ale bylo to kvůli drobnostem, které jsi přehlídla. Začal jsem si uvědomovat, že už mi to nestačí. Koupil jsem ti prsten a byl jsem nadšený, když jsi řekla „ano“. Naplánovali jsme svatbu na radnici, kam nikdo z tvých ani mých přátel nepřišel. Byla to tajná svatba. Nepotřebovali jsme tam přeci nikoho jiného než jeden druhého a oddávajícího. Před svatbou jsem se musel krotit, abych ti nezpůsobil modřiny. Na naší svatební fotce by to nevypadalo dobře.

Svatební noc jsme strávili v poklidu. Chovala ses tak jak jsem si představoval. Začal jsem mluvit o miminku, ale ty jsi řekla, že si nejsi jistá. Ujišťoval jsem tě, že budeš skvělá máma. Stále jsi váhala a toto téma se stalo naším kryptonitem. Oslabovalo náš vztah. Proto jsem to musel vzít do vlastních rukou. Propichoval jsem prezervativy tak, aby sis toho nevšimla. Jednou jsem si tě musel vzít bez svolení. Tvrdila jsi mi, že nemáš náladu, ale jsi přeci moje žena! Musíš mi být po vůli vždy, když potřebuji. A právě tehdy se to stalo. Byla to noc, kdy jsme počali naši dceru.

Jsem si jistý, že z ní bude jednou krásná dívka. Nos, který má po tobě, ji zajisté necháme přeoperovat. Často ti připomínám, že ten tvůj nos naše dítě kazí. Ty se jen vždy rozpláčeš.

Kromě nehezkého nosu má naše dcera ještě jeden velký nedostatek. Velmi často pláče. Je to samozřejmě tvoje chyba, protože se o ní řádně nestaráš. Svádíš to na bolavé zoubky, ale já vím, že je to jen výmluva.

Nedávno naše dcera křičela tak urputně, že už jsem to nevydržel. Vyndal jsem poličky z mrazáku a na pár minut ji tam zavřel, aby ji chlad uklidnil. Snažila ses mi odporovat, ale já se nedal. Třikrát jsem mrštil tvou hlavou o zeď a když jsem s tebou skončil, donutil jsem tě tu tvou nechutnou krev uklidit. Byla na zdi a kapala i z tvého obličeje. Tvůj nos byl ještě odpornější, jelikož byl nyní ohnutý do strany. Po dvou dnech jsem tě musel vzít na pohotovost, jelikož jsem se na tvůj deformovaný ksicht už nemohl dál dívat. Uvedla jsi, že jsi spadla ze schodů, přesně tak, jak jsem ti to řekl.

Nyní nám to klape skvěle. Ty ses naučila správným mravům, posloucháš mě na slovo a naše dcera přestala dělat rámus. Chodí nyní do školky. Je velmi tichá a zamlklá. Doma si téměř nehraje, jen sedí v rohu místnosti a dívá se kolem. Tiskne si kolena k tělu. Občas sice rozbije nějakou tu skleničku, ale já ji hned srovnám do latě. O kázeň se já postarat umím.

Ty jsi nyní ve druhém trimestru. Čekáš našeho prvního syna a já doufám, že bude více po mně než po tobě. Tvůj obličej se mi totiž hnusí. Až porodíš, budu ti ho muset vlastnoručně upravit. Nemusíš se bát, nebude to tolik bolet. Budeš potom krásnější. Bude se na tebe lépe koukat. Jsem plastický chirurg, takže o tom něco vím. Dělám to přeci ve tvém zájmu!