Sestřička

 Pomáhat ostatním byla vždy náplň mé práce. Je to takové hezké povolání, které vám dá pocit uspokojení. Chodíte domů až k ránu, po noční směně, staráte se o různé pacienty, povídáte si s nimi, měníte jim plíny, ošetřujete jim rány a některé i krmíte. Odvažujete léky, pomáháte na operačním sále. Máte mnoho různorodých možností ke své specializaci. Nehledě na to s kolika zajímavými lidmi se dostanete do styku. Špičkoví lékaři, státní zástupci, manažeři a podobně. Každý je přeci zranitelný, nikdo z nich není superhrdina, aby bez jediného škrábance přežil autonehodu nebo pád z vysokého žebříku.

Já osobně pracuji na dvou pracovištích. První je nemocnice v našem hlavním městě a má druhá práce se nachází v imunologické laboratoři.

Jistě, není to zrovna dokonalá kombinace, co se volného času týče, jenže ruku na srdce, která práce vám čas nesebere. Nehledě na fakt, že v laboratořích jsou fascinující věci. Až na zkumavky, ve kterých se tam skladují různé druhy virů či bakterií je tam dokonale sterilní prostředí.

Ráda se procházím po chodbách imunologie a dívám se do dveří rozlišných laboratoří, kde moji spolupracovníci dělají své výzkumy. Díky naší společné kuchyňce, kam chodíme na oběd, se vždy dozvím to nejzajímavější a nejnovější. Pozorně svým kolegům naslouchám, aby mi žádná informace neunikla.

Oproti tomu v nemocnici, pracuji na lůžkovém oddělení. Přesněji na pooperačním lůžkovém oddělení. Vídám tam lidi různého věku a pohlaví. Od seniorů, kteří jsou jednou nohou nad hrobem, po ty nejmladší děti, které se do naší nemocnice dostaly. Ráda chodím mezi pacienty, když spí a nevnímají, co se kolem nich děje. Stojím nad jejich postelemi a sleduji jejich hruď, jak se pomalu zdvihá a znovu klesá.

V daný okamžik se nemohou bránit. Jsou zcela bezmocní a kdybych chtěla jejich život ukončit, mám volné ruce. To já však nechci. Jednoduše někoho zabít je nudné. Já raději sleduji nemocné lidi. Vidět, jak někdo onemocní a potom pozorně sledovat jeho stále se zhoršující stav, je k nezaplacení. Nikdy totiž s přesností na den či hodinu nemůžete určit, kdy daný člověk zemře. V tom je to vzrušení.

Dnes sleduji šedesáti dvou letou Janu, která žije nedaleko od naší nemocnice. Přišla sem podstoupit operaci střev, vyjmuli jsme jí dvacet centimetrů střev, v nichž měla tak zvané divertikly. To je taková nemilá věc, která se vám udělá ve střevě a pak se vám tam schovávají kousky rozmělněné potravy. U operace jsem nebyla přítomná, ale vím, kde se vyjmuté věci schovávají, aby se zničili.

S „biologickým odpadem“ neboli zbytkům, jak tomu říkám já, pracuje můj kolega Adam. Často za ním chodím na návštěvu. Nelíbí se mi, to v žádném případě, spíš má velmi zajímavou práci. Vím, že on pro mě má slabost, takže mi pokaždé dovolí se podívat na vyoperované orgány, nebo si i někdy přes rukavice sáhnout.

Kdyby to jen paní Jana věděla, že jsem před několika málo hodinami držela v rukou kus jejích střev, možná by se pobavila stejně, jako já. Nejlepší na celé dnešní situaci je, že jsem za Adamem přišla hned po operaci a když se mi dostaly do rukou, byli ještě krásně teplé, nebo spíš vlažné. Představovala jsem si, jak je doktor vyndává z jejího těla a rozjímala jsem o tom, jaké by to asi mohlo být na jeho místě.

Adam mě na chvíli nechal samotnou na svém pracovišti a já si tak mohla trochu pohrát se svou dočasnou hračkou. Sundala jsem si jednu rukavici, abych zintensivněla požitek ze svého soukromého výzkumu a pomalu přejížděla po jejich povrchu. Byl hladký a kluzký. Pomalu na něm zasychala krev. Vnímala jsem každý milimetr onoho předmětu, který se mi dostal do rukou a představovala si, že mám ruku v ženině břichu. Jak se můžu holou rukou prohrávat jejími tepajícími orgány, které prozatím plní svou funkce a také, jak z ní pomalu vyprchává život, jelikož jí ve své představě, vyrvu její bijící srdce z těla. Ze vzrušení mi přeběhl mráz po zádech.

Zbytek střeva jsem musela vložit zpět do pytle, než se Adam stihl vrátit. Bylo by nepříjemné mu vysvětlovat nastalou situaci. Jsem si zcela jistá, že by to nepochopil.

Dnes mám již po službě a neměla bych tu být avšak, nemohla jsem si pomoc. Musím to udělat teď, dokud jsem ještě nabitá energií z onoho příjemného odpoledne. Moje dvě kolegyně, které mají toto oddělení na starost odešly na kafe a cigárko. Je to zcela neprofesionální, ale mně to jedině pomohlo.

Pohladím paní Janu po bílých vlasech. Ona se ani nehne. Jen potichu vyfukuje vzduch ze svých plic. Trochu mi připomíná mou vlastní babičku. Také ležela na našem oddělení. Bylo to před dvěma lety, zrovna ve chvíli, kdy jsem tu začínala pracovat. Zlomila si pravou ruku na třech místech. Spadla tehdy ze schodů a já byla u toho. Pamatuji si, jak jsem brala telefon do ruky a vyťukávala číslo záchranné služby.

Nebyla to náhoda, že upadla, ani nehoda, jak jsem později vyprávěla záchranářům. Byl to skvěle naplánovaný čin. Když tehdy šla ze schodů, přišlápla jsem jí papuči, a ona se skutálela ze schodů. Při pádu si taktéž rozrazila hlavu a na chvíli ztratila vědomí. Neudržela jsem se a musela se zasmát zvuku, který vydala, když sebou praštila. A křupnutí v její kosti bylo tak hlasité, že ho museli slyšet i sousedé.

Když byla po operaci, neměla jsem službu. Chodila jsem ji navštěvovat a ona byla vždy ráda, že mě vidí. Chtěla si povídat, ale já o to neměla zájem. Musela jsem si však vyslechnout jednu trapnou a nezajímavou historku za druhou, až mě z toho vždy rozbolela hlava. Skoro jsem si říkala, že mi můj mistrovský plán vyjde pouze z poloviny, ale měla jsem štěstí.

Jednou jsem přišla až na konci návštěvních hodin. Využila jsem toho, že jsem byla nemocniční zaměstnanec a vplížila se do pokoje. Kolegyně, která pacienty zkontrolovala právě odešla a já se dostala k babiččině lůžku. Spokojeně pospávala a já neváhala ani minutu. Vzala jsem připravenou stříkačku a vpíchla babičce vzduch do žíly. Ona otevřela oči a bolestně se začala chytat za hrudník. Netrvalo to dlouho a vzduchová kapsle dorazila k jejímu srdci. Nastala zástava.

Já, jako starostlivá vnučka, jsem vyletěla ze dveří a začala křičet, že má milovaná babička přestala dýchat. Plakala jsem a ukazovala na dveře jejího pokoje. Bylo to samozřejmě až poté, co jsem se ujistila, že její srdce přestalo bít.

Pokoj se najednou začal hemžit lékaři a sestrami. Bylo to jako ve filmu. Snažili se ji oživit, ale bylo to beznadějné. Já během celého oživovacího procesu předváděla ten nejlepší herecký výkon ve svém živote. Sesunula jsem se na kolena uprostřed chodby a vzlykala. Z očí mi tekly proudy slz, které na oko nešly zastavit. Bědovala jsem a část kolegů přiběhla i ke mně.

Některé mé kolegyně mě objímaly, držely za ruce a uklidňovaly. Říkaly mi, jak moc je to mrzí a že ví, jak velká to pro mě musí být ztráta. Já se však radovala. Babiččina smrt totiž znamenala, že budu konečně v bytě sama a všechny její úspory připadnou mě, jako jedinému dědicovi. Byla to výhra v loterii.

Když situace utichla a bylo po pohřbu, přihlásila jsem se o místo na imunologii. Přijali mě, nejspíš kvůli skvělému doporučení od ředitele nemocnice. Hned první den, kdy jsem tam nastoupila, jsem začala spřádat nové, lepší plány.

Vražda babičky byla sice uspokojující, ale něco tomu chybělo. Bylo to moc rychlé a náhlé. Jistě, předsevzatý účel to splnilo, ale nebyla v tom nějaká dlouhodobější rozkoš. Její smrt byla jen jednorázové vzrušení a dál ani ťuk. Tak jsem to nechat nemohla.

Když se mi pak do rukou dostala první zkumavka, všemi obávaného viru, věděla jsem, že to je to pravé pro mě. Potřebovala jsem něco, co je účinné a přenosné pouze přímým kontaktem.

Krev infikovanou virem HIV jsem nyní držela u pootevřených úst paní Jany, která měla hned několik chronických onemocnění najednou. Hold stáří. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. Stačí pár kapek krve a bude to.

Jedna, dvě, tři. Hotovo. Vydechla jsem úlevou, že se dílo zdařilo a opatrně schovala ampulku. Latexové rukavice, které jsem na sobě měla, skončily v koši s biologickým odpadem. Z budovy jsem vyklouzla nemonitorovaným požárním schodištěm a nasedla do auta.

Představovala jsem si, jak se bude tvářit, až zjistí, jakou nemoc doopravdy má. Její rodina ji bude mít za starou promiskuitní pumu a bude se jí štítit. Způsobím jí tak dvojí utrpení. Na vše nakonec zůstane pouze sama a bude umírat zapomenutá, opuštěná a v bolestech. Je krásné, mít tak velkou moc. Opřu se do sedadla řidiče a z plných plic se začnu smát.

V mysli si vytvářím obraz její tváře, jak asi bude za pár měsíců vypadat, až u ní propukne AIDS. Zajisté bude mít po celém těle ošklivé fialové fleky a lidé se jí budou štítit. I doktor se na ni zajisté bude dívat s opovržením. 

Ve chvíli, kdy se trochu uklidním, vytáhnu svůj notes, kde mám zapsaná jména nově pozitivních pacientů na virus HIV z naší nemocnice.

Úhledným písmem napíšu číslo dvacet osm, za něj jméno Jana Nováková a její věk.

„Brzy na viděnou, Jano,“ zašeptám do prázdna a nastartuji auto.