Z deníčku (ne)vyhořelé učitelky

 

Být učitelkou je jako být superhrdina – jen bez pláště, uznání, respektu a s pravidelným mírněním výbuchů emocí - dětských i vlastních. 

Říká se, že práce s dětmi omlazuje. Nejsem si jistá, kdo přesně toto moudro vypustil z úst, ale pravdu neměl. V praxi jsem se o tom přesvědčila během hodiny v pátém ročníku, když jsem se dopustila osudové chyby – sdělení osobních údajů. Zodpověděla jsem otázku ohledně svého věku. 

Abych však byla trochu poetická, tak jsem na otázku: „Pani učitelko, kolik vám vlastně je?" podala záludnou odpověď. V dobré víře, že povzbudím jejich logickou a matematickou zvídavost jsem hrdě pronesla: „Čtvrt století.“ Vzduch zhoustl. Jeden chlapec – a upozorňuji, že šlo o toho chytrého, co umí spočítat i kolik nohou mají tři kočky s pavoukem, a hlásí se na osmileté gymnázium – se na mě zadíval, pokýval hlavou a s nevinností jehňátka pravil: „To není možný, paní učitelko! Dyť na padesát nevypadáte!“ 

Rázem jsem tedy zestárla o dalších pětadvacet let. A aby toho nebylo málo, svůj pracně vydobytý certifikát z GDPR jsem kvůli této příšerné chybě, musela okamžitě vrátit! Na okamžik jsem vážně přemýšlela, jestli bych neměla svou kariéru pověsit na hřebík, který bych zaťukala někam hodně vysoko. Třeba na vrchol Mount Everestu.

Ale nenechte se mýlit, práce s dětmi je krásná. Například hodiny informatiky stojí za to! Pokud tedy dětem nezadáte takovou záludnost, jako je vytvoření křížovky! No jen si to představte. Procházíte třídou, libujete si, jak žáci krásně pracují a k uším se vám z ničeho nic dostane pár útržků rozhovoru. 

Mezi dvěma chlapci padla otázka, která by rozložila i akademika z Ústavu pro jazyk český: „Hele, nevíš, co začíná na y?“ tázal se chlapec kamaráda. 

Ten se zamyslel tak hluboce, že bych mu skoro dala Nobelovu cenu za snahu, a odpověděl: „Třeba ynteligent, ale nevim, jestli se to nepíše s měkkým.“ V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli se mám smát, plakat, vyskočit z okna nebo tajně vygooglit, jestli je možné legálně změnit identitu a pracovat někde v klidu na benzínce.

Přesto všechno – navzdory vyhoření, třem menším infarktům a plánu emigrovat do Austrálie (kde je teď mimochodem školní rok pozpátku!) – zůstávám. Protože když vám dítě přinese vlastnoručně nakreslený obrázek s nápisem „mylá pani učitelko děkuju že nás mučíte“ (pravopis ponechán beze změn), uvědomíte si, že tahle práce má vlastně kouzlo. Trochu pokřivené, unavené a lehce sarkastické, ale pořád kouzlo.