Za monitorem

 

Nevím, kdy přesně to začalo. Po pravdě si zcela nedokážu vzpomenout, kdy se u mě poprvé objevila ona touha udělat něco zakázaného. Zcela jistě však dokážu říct, kdy jsem tomu zcela propadl.

Od útlého věku jsem byl spíše strašpytel nežli pomyslný hrdina. Spal jsem s rozsvícenou lampičkou a otevřenými dveřmi. Moji rodiče vždy museli zkontrolovat veškeré skříně v mém pokoji, abych dokázal zavřít oči. To trvalo zhruba do mých deseti let. Pak jsem byl již klidnější, ale i přes to mě vše vylekalo. Náš pes, který na mě upíral své oči během toho, co jsem jedl. Naše kočka, která se mi otřela o nohu bez toho, aniž bych si jí předtím všiml.

Svět se mi jednoduše zdál příliš nebezpečný na to, abych v něm žil. Rodiče mě dokonce párkrát poslali na psychoterapii, ale k ničemu to nebylo.

Zhruba v šestnácti letech jsem potkal Andreu. Když nad tím tak přemýšlím, možná ona představovala ten pomyslný první krůček na mé cestě do podsvětí. Andrea byla krásná a já jí propadl. Měla havraní vlasy, chodila v černém, tehdy měla takzvaný „emo“ styl. Poslouchala smutné písničky a četla hororové knihy. Fascinovala mě a já uctíval každé slovo, které vyřkly její krásné, plné rty. Vše, co řekla, pro mě byla svatá pravda a víc než to. Byla to moje osobní boží přikázání.

Jednou večer jsme seděli u nás doma na pohovce. Rodiče nebyli doma a ona se na mě pochmurně dívala. Chvíli to trvalo, než promluvila.

„Někdy mi přijde, že by tento svět měl skončit,“ zašeptala, „že bych já měla skončit. Víš, jak to myslím?“

Zíral jsem na ni zcela neschopný slova. Jen jsem přikývl. Ona mě pohladila po stehně takže její dlaň a mou pokožku v daný okamžik odděloval jen milimetr černé látky.

„V srdci cítím, že ty to vnímáš stejně. Máš stejnou duši, jako já. Vím to, jelikož mi to řekly karty,“ odůvodnila svůj názor a já jí, jako vždy, dal za pravdu, „proto se ti chci s něčím svěřit.“

S těmito slovy Andrea vytáhla svůj rukáv a já uviděl malé, rudé ranky na jejím předloktí. Pohladil jsem ji po ruce a se smutkem v srdci si prohlížel řezné rány, které si v minulosti způsobila.

„Nemusíš mě litovat, Maisne, já to dělám schválně. Je to očišťující rituál. Prolitá krev čistí tělo od temných energií, které nás pohlcují. Krev, která nám koluje v žilách může sloužit k pokrevnímu spojení a provázanosti duší,“ pravila a z kapsy mikiny vytáhla žiletku. Chvíli mi nedocházelo, co má v plánu. Teprve, když se naše pohledy setkaly, pochopil jsem.

„Já…“ začal jsem a trochu se odtáhl.

„Copak se mnou nechceš být spojený, Maisne? Myslela jsem, že mě miluješ,“ řekla dotčeně a rovněž se odtáhla.

„Miluji, jen mám strach.“

„Neboj se,“ usmála se, „jsem tu s tebou.“

Pokýval jsem a nedokázal odporovat. Měla nade mnou zvláštní moc, která působila jako neviditelná pouta.

Tehdy jsme oba vedli stejně dlouhý řez na svém předloktí a bolest, kterou jsme si společně způsobili, nás spojila stejně pevně, jako naše krev. Hned poté, co rudá tělní tekutina pomalu stékala po našich bledých pokožkách, jsme se pomilovali. Pokaždé, když jsme spolu měli spát, patřilo prolévání krve k naší předehře.

Vztah mezi mnou a Andreu skončil zhruba po roce, kdy mě přizvala k malému čarodějnickému rituálu. Tehdy u nich za barákem ublížila několika zvířatům, přímo před mýma očima a mně došlo, že jsem právě našel hranici, přes kterou nepůjdu. Udělalo se mi zle z toho, že něčemu tak nevinnému a bezmocnému dokázala ublížit a zbavit ho života tak krutým a bolestivým způsobem. V daný okamžik jsem odešel a už se nikdy nevrátil. 

Roky plynuly a já se s Andreou již nevídal, i tak jsem si nedokázal pomoc. Něco ve mně zanechala. Určitý kus své morbidity. Začal jsem číst strašidelné příběhy, a horory byly mým novým večerníčkem. Pokaždé, když jsem se ukájel, musel jsem se před tím pořezat, jelikož ta štiplavá bolest a tepající části mé pokožky tomu dodávala pocit intenzivnějšího uspokojení. Cítil jsem se živější.

Mé chutě s každým takovým okamžikem vzrůstaly jako popínavé rostliny za příhodného klimatu. Vystřídal jsem několik žen, ale žádná mi nedokázala dát to, co jsem potřeboval. Nebyly jako Andrea a nesdílela mé preference.

Nakonec jsem se smířil s tím, že už nikdy nenajdu stejnou partnerku, jako byla ona. Proto jsem se oženil s milou dívkou, která alespoň tolerovala BDSM praktiky. Když jsme zplodili naši dceru, intimnosti se přesunuly až na druhou kolej a já tak byl nucen si najít cestu k vlastnímu uspokojení. Ale i ty nejbrutálnější filmy pro dospělé mi jednoduše nestačily.

Byl jsem nucený se nořit hlouběji a hlouběji do internetových stránek. Hledal jsem to, co by mě alespoň z poloviny uspokojilo. Co by mi dalo pocit úžasu, který jsem zažíval se svou první dívkou.

Mé cesty na internetu mě zavedly k jednomu videu, kde žena vyprávěla o internetovém podsvětí, jež je jen pro ty nejotrlejší. To mě zaujalo. V následujících minutách jsem shlédl tutoriál, jak se do zašifrovaných temných hlubin dostat. Nebylo to tak těžké, jak by člověk předpokládal. Ve skutečnosti stačilo nainstalovat pár aplikací.

Žena, která mluvila o daném místě nelhala. Bylo zde vše. Příběhy i videa, pro něž jsem přišel. Byly tu popisy různých situací a návodů, jak si zpříjemnit chvíle strávené se sebou. Samozřejmě, nacházely se tu i věci, které by nemělo spatřit žádné oko na světě, na druhou stranu, kdo jsem já, abych soudil?

Každý večer, poté co šla má žena s dcerou spát, jsem procházel tyto stránky. Díval jsem se, co dalšího mi může takové místo nabídnout. Opět jsem se cítil, jako tehdy, když jsem byl s Andreou. Připadalo mi, jako by tam byla se mnou. Přímo vedle mě seděla její pomyslná silueta a povzbuzovala mě k noření se hlouběji a hlouběji do propadlišť Dark webu.

Manželce jsem vždy tvrdil, že musím pracovat na jednom projektu do práce. Vymýšlel jsem si nejrůznější historky on tom, jak přísného mám šéfa, který mě téměř vykořisťuje.

Jednou v noci jsem narazil na fórum, kde lidé probírali přímé přenosy. Někdo se zmiňoval o submisivní ženě, jež vysílá jednou za tři měsíce. Vždy zapne kameru na jednu hodinu s tím, že lidé do chatu můžou napsat cokoliv, co chtějí, aby se sebou udělala. Musí však přihazovat peníze, jako v dražbě. Každá dražba trvá pět minut a potom má žena pět minut na to, aby splnila úkol. Mnozí lidé se k vysílání se začali do konverzace přidávat a já sledoval, co o této ženě jménem Ista tvrdí. V konverzaci sdíleli zkušenosti a vyprávěli o různých dramatických scénách, při nichž se báli o její život.

Byla zde napsaná i historka o tom, jak v poslední minutě přihodil uživatel jménem „PastorGreg“ sto bitcoinů jen proto, aby si vyřízla oko. Než Ista stačila úkol splnit, čas vypršel a vysílání skončilo. Podle dostupných informací uživatel nedostal svou internetovou měnu zpět. Zdálo se, že to byl jeden z risků přihazování na poslední chvíli.

Přemýšlel jsem nad tím, zda by to žena opravdu udělala. Vážně by se dokázala znetvořit na celý život pro peníze? Co vše je schopná udělat pro potěšení lidí, kteří sledují její sebedestrukci. Chtěl jsem se zapojit do hromadného chatu, ale dříve, než jsem stačil napsat první slovo, nastolilo se nové téma. Uživatel „Eldor“ vložil do své zprávy odkaz na nové živé vysílání.

„Ista není jediná, kdo vysílá živě. Za dvě hodiny začne přímí přenos ze sklepa. Pokud se chcete zapojit do něčeho většího, než jste vy sami, přidejte se. Věřte mi, stojí to za to a ceny nejsou tak vysoké, jako u Isty. Tohle je nový svět,“ stálo ve zprávě s odkazem.

Řádky jsem si četl znova a znova. Snažil jsem se v nich najít jakékoliv další sdělení, které by mi napovědělo, čeho se bude vysílání týkat, ale nic jsem nenašel. Zprávy, které reagovaly na Eldora jen podněcovaly mou zvědavost.

Reakce uživatelů vyjadřovaly radost a podporu pro daný stream a rozjela se nová diskuse o tom, jak jedinečné toto vysílání bude. Jeden z lidí v chatovací místnosti napsal, že už zbývá pár posledních míst. Ukázalo se, že vysílání má omezený počet sledujících, což ho dělalo ještě výjimečnějším. Má zvědavost a adrenalin, který mi ono tajemno rozproudilo v žilách, mě nakonec přemohlo a já se rychle přihlásil na odkaz. Zaplatil jsem vstupní poplatek a s napětím sledoval rychle se měnící čísla na obrazovce, které ohlašovala zbývající čas do začátku přímého přenosu.

Přišlo mi to jako věčnost. Každou chvíli jsem kontroloval odpočet. Byl jsem vzrušený z očekávání, které každou uplynulou minutou sílilo. Místa pro sledující již byla plně obsazená a v pravém dolním rohu se objevilo komunikační okénko. Během vteřiny se v něm začaly objevovat stovky zpráv, které rozebíraly nastávající vysílání.

„Připravte si peněženky, pánové a dámy,“ povzbuzoval jeden z uživatelů, „dnes to bude ostré.“

„Slyšela jsem, že si pořídili nové vybavení, které se dnes bude zkoušet,“ psala uživatelka jménem Rosy. Její poznámka k vysílání mě zarazila. Vybavení? Kam jsem se to sakra dostal? To jsem zaplatil dvacet tisíc za to, abych sledoval testování nějakého zahradního náčiní nebo co?

V duchu jsem si nadával za svou impulzivitu. Možná, že tohle je trest za mé zvrácené choutky. Třeba mi to má dát najevo, že se mám jít léčit. Už jsem se chtěl odpojit, když odpočet skončil a obrazovka potemněla. Obraz byl nejdříve rozostřený, a chvíli trvalo, než se dalo rozeznat, co to před sebou vlastně vidím. Byl to mladý muž, kolem třiceti. Měl skloněnou hlavu k hrudi, takže mu nebylo vidět do obličeje.

Po zádech mi přeběhl mráz, když se objevil další člověk. Měl na sobě černý oblek a karmínovou košili, přes obličej přetaženou plastovou masku čerta a mával do kamery. Přimhouřil jsem oči. V duchu jsem se sám sebe ptal, kam jsem se to dostal, ale má mysl mi nedokázala dát žádné vysvětlení.

Najednou se v levém horním rohu objevil odpočet a hned pod ním okénko, které vybízelo k přihazování. „Nejvyšší nabídka vyhrává,“ psalo se tam a chat začal šílet. Několik lidí zběsile přihazovalo až do poslední vteřiny. Výhercem se stal „Moskyt,“ a chatovací okénko se zablokovalo. Jediný, kdo do něj mohl napsat, byl právě výherce aukce.

„Začneme zlehka,“ oznámil Moskyt, „sundej mu košili a na hruď vyřezej symbol Zodiaka.“

Muž v obleku pokýval hlavou a dal se do práce. Dával si na čas. Pomalu z muže stáhl košili a já si všiml, že se třese. Byl při vědomí a zcela zjevně si uvědomoval nebezpečí, které mu hrozí. Když byl do půl těla svlečený, dal se čert do práce. Muž křičel tak hlasitě, že mi málem praskly ušní bubínky. Rychle jsem ztlumil zvuk a oddechl si, že mám nasazená sluchátka. Tohle by se hodně špatně vysvětlovalo, avšak myšlenka na to, jak jsem přistižen mě začala vzrušovat.

Objevil se nový odpočet a aukce opět začala. Tentokrát vyhrála Elektra a do chatu napsala svůj požadavek. Oproti svému předchůdci přitvrdila. Požadovala, aby tomu chudákovi uřízl čert rty. Když se pustil do práce a chatovací okénko se znovu zpřístupnilo, začalo se zaplňovat podporujícími komentáři k činnosti a emojis tleskajících ruku v rámci pochvaly.

„Nehty musí pryč,“ psal další výherce. A tak to pokračovalo. Čert dostával horší, brutálnější úkoly, které mužovi způsobovaly nehorázná muka, a on je vždy splnil jako nějaký zvrácený Santa Klaus. Trápil toho nebožáka, dokud z něj nezbyla jen kupa masa a orgány mu přestaly pracovat. Potom se čert řádně rozloučil a ukončil živé vysílání.

Chvíli jsem tam jen tak seděl. Na židli u psacího stolu a zíral na doruda zbarvenou obrazovku. Zhluboka jsem dýchal a nemohl jsem se hnout. V hlavě mi zvonilo a já se po tak dlouhé době konečně cítil uspokojený, tělesně i duševně. Cítil jsem se jako na nejlepším tripu svého života. Byla to naprostá extáze a já věděl, že je se mnou konec. Cítil jsem, že to musím vidět znovu a v reálném čase.

Pár týdnů mě trápily morální otázky, avšak po třetím živém vysílání jsem na ně zanevřel. Nikdy bych nikomu nesáhl na život sám, to v žádném případě, ale co je špatného na tom se dívat? Tomu ubožákovi, který sedí na židli stejně nedokážu pomoc a pokud to nepáchám sám, není to zločin. Obhajoval jsem se sám před sebou tak dlouho, dokud obě mé rozpolcené poloviny uznaly, že je to v pořádku.

Po několika měsících jsem na tom byl zcela závislí a začal jsem se sám účastnit aukce. Jednou se mi povedlo vyhrát a byť mě to stálo pět mých měsíčních platů, nelitoval jsem. Vzrušení, které pohlcovalo mé tělo i mysl, bylo k nezaplacení. To, co jsem po čertovi chtěl nebylo nic závratného, ale pro mě to hodně znamenalo.

„Vezmi si žiletku a udělej mu dvě řezné rány na předloktí. Na každém jednu,“ napsal jsem a sledoval, jak čert plní svůj úkol. V daný okamžik jsem toužil po tom, aby mě od celé scény nedělil monitor. Chtěl jsem tam být s nimi. Toužil jsem po tom cítit ten opojný pach krve. Ale nemohl jsem.

Měsíce ubíhaly a já přestal vnímat reálný čas. Jediné, co mě zajímalo bylo, kdy bude další vysílání. Jedna věc mě však vyvedla ze stereotypu. Moje manželka na mě uhodila s tím, kam mizí naše peníze. Zaujala postoj kobry připravené k útoku a já věděl, že jí nebude stačit nějaká běžná lež. Věděl jsem, že to nenechá být a já zas nedokážu přiznat, co dělám. Byl jsem v pasti a musel jsem najít řešení.

Při první konfrontaci jsem jí řekl, že ji to nemusí zajímat. Ale to nebyla věta, která se dala používat víckrát za sebou. Byl jsem pod tlakem a musel jsem to rychle vyřešit. A právě tehdy jsem potkal Sally007. Byla to uživatelka, která mi pomohla s problémem. Řekla, že zná čerta osobně a on nyní hledá další vhodnou postavu na nové vysílání. Nemusel jsem za to ani platit, aby se mé ženy ujali, a navíc jsem dostal tři přístupy zdarma na jejich živá vysílání za tip.

Nyní se vše naplní. Svou ženu jsem dva dny neviděl. Sleduji odpočet, který pomalu končí, a vím, kdo se objeví na monitoru. Když se obraz zaostřil, viděl jsem svou vyděšenou ženu, jak usiluje o to dostat se ze židle. Provazy se ji zařezávaly do rukou a ona sebou házela jako dravé zvíře lapené do pasti. Neměla roubík a stále něco říkala. Vždy mě unavovala, jak mluví. Ve skutečnosti jsem její hlas nesnášel, a proto jsem musel vyhrát první aukci.

„Umlč ji,“ napsal jsem a nechal tak čertovi volnost pro jeho kreativitu. Pomalu vzal skalpel a dal se do práce.

Tento živý přenos byl doposud ten nejlepší. A již jsem domluvený, že za pár týdnů jim přenechám i naši dceru.