Taková česká rodinka

 Marcela a její syn Aleš seděli v obýváku na gauči. V klidu popíjeli čaj a Aleš něco vyhledával na telefonu. Bylo pět odpoledne, když se Dušan, hlava rodiny, vrátil domů z práce, stále ještě oděný v montérkách.

„Co bude k večeři?“ zahlaholil muž, aniž by pozdravil.

„Co si tam najdeš,“ odvětila žena suše.

Dušan nakoukl do obýváku. „Ty ani nepozdravíš svého tatínka?“ zamrkal na syna. Ten však neodpověděl, pouze natáhl ruku a vytvořil z dlaně pomyslnou mističku. Otec protočil panenky a vytáhl z peněženky pětistovku, kterou synovi neochotně vložil do dlaně.

„Znáš naši dohodu, táto,“ řekl syn a probodl svého otce pohledem. „Včerejší eskapáda byla za příplatek.“

„Náhodou, včera jsem byl jako myška. Ani tvou matku jsem nevzbudil,“ bránil se Dušan, ale přesto vytáhl ještě druhou pětistovku.

„To, že jsem ti neodpověděla na tvoje opilecké „chro chro“, neznamená, že jsi mě neprobudil,“ ozvala se žena. Dušan si povzdechl a podal peníze i jí.

„Víš, jak je trapné vysvětlovat zkoušejícímu, že jsem se nevyspal kvůli opilému otci? Díky, táto. Kvůli tobě jdu na druhý pokus,“ zafuněl syn.

„No jo, furt,“ zabručel muž a vydal se do kuchyně.

„Kam jdeš?“ zeptala se žena nezaujatě.

„Najít si něco k jídlu.“

„Ty jdeš zase chlastat?“ křikla Marcela na svého manžela.

„Ne, jdu na guláš se šesti,“ odpověděl muž a potichu dodal, „a na jedno.“

Žena si se synem vyměnila pohled typu „on si fakt nedá pokoj“ a teprve, když se za Dušanem zavřely dveře pronesla: „Vždyť je konec března. Žádné zkouškové nemáš.“

„Copak si toho všiml?“ pronesl pohrdavě Aleš.

„A už dva měsíce bydlíš jinde,“ dodala matka a zamračila se.

„Tak znovu – všiml si toho?“ pronesl znuděně syn, který měl se svým otcem od deseti let dohodu, jenž měla zabránit otci v dalším pití. Tehdy si totiž Marcela myslela, že otcovské pudy a prázdná peněženka, přemůžou touhu po alkoholu. Proto přišla s nápadem, že pokaždé, když Dušan přijde domů opilý, další den ráno bude muset odevzdat stokorunu jí a jejich dětem, za probdělou noc. Částka se samozřejmě zvyšovala. Vlivem inflace a přímo úměrně času, který muž stráví v hospodě. Matka se synem tomu říkali: opilecké odškodné. A zatímco Alešovi sestry už této situace přestaly využívat, on sám se nemínil vzdát lehkého přivýdělku.

„Neměl bys ho takhle využívat,“ řekla Marcela nakonec.

„Hele, až si všimne, že už tu nebydlím, a přestane trávit víc času v hospodě než doma, klidně mu to vrátím i s úrokem,“ nasadil syn výmluvný tón, „do té doby si beru náhradu za jeho totální nezájem a dětství v alkoholovém odéru. Vždyť i k tomu lahváči se chová s větší láskou než ke svým dětem! Nedávno jsem ho viděl na chodbě, jak hladí lahev a říká jí Drahoušku.“

Žena mu musela dát za pravdu, ale nahlas by to nikdy nepřiznala. Proto jen řekla: „Tak ty peníze hlavně taky nepropij.“

„Neboj, mami, já jsem chytrej. Díky tátovi jsem se alkoholu dodnes ani nedotkl. Nechci svému synovi platit tantiémy už od kolíbky,“ řekl syn, zvedl se a dodal, „přijdu zase zítra. Tak pa.“

Muž mezitím urazil celých sto dvacet dva metrů do nejbližší hospody, kde na něj čekali jeho přátelé – Jožek a Filip.

Hospoda „U Tří sudů“ voněla přesně tak, jak má správná hospoda vonět – směsí piva, hotovek a rezignace. Televize nad výčepem přehrávala fotbalové utkání, i když nikdo netušil, kdo s kým hraje. Hlavní bylo, že běhají.

„Nazdar, pracante,“ zahulákal Jožek, sotva Dušan vkročil dovnitř, „tak co? Na jedno, na jedno?“

„Už to tak bude,“ přitakal Dušan a přehodil si bundu přes židli, po Filipově pravici, „ale fakt jen jedno, zítra vstávám.“

Filip se rozchechtal tak mohutně, že mu pivo málem vyšplouchlo na stůl. „Ty vstáváš každej den a stejně to nikdy u jednoho neskončí.“

Než stačil Dušan odpovědět, servírka před něj položila vychlazený půllitr. Dušan ho se vší něhou uchopil do dlaní a Filip s Jožkem mohli jen sledovat, jak onen zlatavý mok mizí v hrdle jejich kamaráda, tak zvaně na ex.

„Takže odcházíš?“ zeptal se Jožek a zamával na výčepního, aby si on sám objednal další. Muž u výčepu ukázal palec nahoru, ne aby dal znamení: „už se to nese,“ nýbrž aby se zeptal: „jedno?“ Jožek zavrtěl hlavou a ukázal tři, tomu už výčepák rozuměl.

„Ještě si musím dát gulášek,“ opřel se Dušan o opěrku.

„Ten už došel,“ zahlásila servírka, která mužům přinesla další tři chlazená.

„Svíčkovou?“

„Taky není,“ zavrtěla servírka hlavou.

„Řízek?“

„Ty došly už po druhé hodině.“

„Smažák?“

„Bohužel.“

„Rajská?“

„Kdepak.“

„Tak alespoň toho utopence,“ zaškemral Dušan.

„Máte štěstí, ten je tam poslední,“ usmála se servírka a odběhla.

„Vidíte chlapi,“ usmál se Dušan, „mám štěstí. A teď se musím napít, nějak mi z toho rozhovoru vyschlo v krku.“

„Jak taky jinak,“ přikývl Jožek a připil si s přáteli, „já vám nevím, kluci, nějak se mi zdá, že to pivo dřív chutnalo líp. Nemyslíte?“

„Stejně jako všechno ostatní,“ přitakal Filip.

„Co všechno ostatní?“ zeptal se Dušan a zakousl se do utopence.

„No, že bylo všechno ostatní lepší,“ řekl Filip.

„Ale co všechno?“ nedal se odbýt Dušan.

„Úplně všechno,“ upřesnil Filip a oba muži mu přikývnutím dali zapravdu. Dveře hospody se otevřely a dovnitř ostýchavě vstoupil mladý pár. Všichni tři muži na něj upřeli zrak, což dívku očividně vyděsilo. Proto pevně sevřela ruku svého chlapce a zavrtěla hlavou. Ten jen pokrčil rameny a oba odešli.

„Chudák,“ pronesl Jožek, „takhle mladej a už je pod pantoflem.“

„To teda,“ řekl Dušan a opět si lokl.

„To vám říkám, pánové, kdyby ženský věděly, jak je nám tady dobře a taky, kdyby jich bylo v politice víc, tak by nám ty hospody zrušily zákonem,“ pronesl Jožek zrovna ve chvíli, kdy před Dušanem přistálo další pivo.

„Ta moje to ví, proto mě sem posílá,“ zasmál se Filip.

„Já si tohle už ale neobjednal,“ pokusil se Dušan zaprotestovat.

„Tohle už jste měl rozepsaný,“ usmála se servírka.

„Ale já nic nepsal,“ odporoval Dušan.

„Ale to pivo ano,“ zavolal výčepní, a protože každý správný štamgast ví, že chlapovi u výčepu se neodmlouvá, protože by vám příště mohl točit jenom podmíráky, tak Dušan jen pokrčil rameny a dal se do svého pátého kousku.

U šestého piva muži řešili, že dnes už nic nevydrží, kromě těch hospod.  U sedmého se Dušan zvedl, že už opravdu půjde a zaplatí, ale v tu chvíli ho Jožek zastavil a pronesl onu osudovou větu: „Takže to pivo od minula, co ti dlužím už nechceš?“

„Ty mi dlužíš pivo?“ podivil se Dušan a opět se posadil.

„No,“ přikývl Jožek, „včera jsi pozval celou hospodu na jedno, protože naši dali góla.“

„A kdo hrál?“

„Já nevím, ale byli naši,“ pokrčil Jožek rameny a objednal další rundu. To poslední osmé pivo bylo ten večer nejsmutnější, které Dušan vypil. Věděl totiž, že už bude opravdu muset jít, a protože z hospody se podle pranostik nemá chodit se smutkem, dal si na kuráž ještě jednoho panáka.

„Tak já ale už opravdu jdu,“ pronesl Dušan a vzal si do ruky bundu.

„Kam?“ zeptal se Filip.

„Domů,“ odvětil Dušan a svět se s ním zhoupl jako loď na Vltavě.

„Chudáku,“ politoval ho Jožek.

„Drž se zdi,“ poradil mu Filip, když viděl, jak se jeho přítel kymácí.

„Jaký zdi?“

„Jakýkoliv,“ vložil se do rozhovoru Jožek.

 

Noc byla tichá a překvapivě chladná. Dušan se vydal směrem, kterým tušil domov. Chodník se mu pod nohama vlnil, jako by dýchal, a proto se cesta zdála nekonečná. Muž se zastavil u první lampy, protože mu stála v cestě. Chvíli na ní koukal, jako na zjevení Boží a pak prohlásil: „Ty tu ale stojíš pěkně blbě.“

Další zastávka přišla záhy, u první křižovatky, kde čekal na zelenou. Trvalo značnou chvíli, než mu došlo, že tu není žádný semafor, který by ho mohl zastavit nebo naopak pustit. Rozhlédl se a jeho mozek vynaložil veškeré úsilí na to, aby si vzpomněl, jakým směrem se má vlastně vydat. Všechny cesty se mu v daný okamžik zdály zcela totožné.

„Tak půjdu tudy,“ ukázal prstem, který si však také nebyl moc jistý a podivně se kymácel ze strany na stranu. Donutil nohy k pohybu a vydal se cestou, která se jevila nejznámější.

„Dobrý den,“ pronesl k hromadě odpadků, která se z větší dálky zdála být člověkem, nebo alespoň zdeformovaným démonem. „Tak nic,“ zadrmolil, když mu hromada neodpověděla.

„A ty mě taky nesuď,“ pronesl k psovi, který ho pozoroval zpoza plotu.

„Ten soudí všechny, sousede,“ ozval se mužský hlas ze směru, kde stály popelnice.

„No já už jsem se asi fakt zbláznil,“ zamumlal si Dušan pod vousy a udělal krok blíže k popelnici.

„Kdepak,“ ozval se znovu hlas, „jen jste zase přebral. Běžte raději domů, sousede.“

Dušan se rozhlédl a mohl by se zapřísáhnout, že kámen, který mu spadl ze srdce, museli slyšet až v Číně. Za popelnicí a plotem stál starý muž s cigaretou v ruce. Byl oděný v černém kabátu a prohlížel si Dušana.

„Jdu domů, pane Smrtko. Jdu domů,“ řekl Dušan, protože se začínal bát, že si ho pán v černém odvede, ať už by to bylo kamkoliv.

„Já vím, jako každý den,“ přikývl muž a otočil se k Dušanovi zády.

Dušan přišel k domu a snažil se z kapsy vyndat klíče. Když je konečně vylovil, přišel nelehký úkol: odemknout. Udatně bojoval s klíčem a zámkem, než se nakonec dveře otevřely samy. Tedy ne úplně samy, otevřela je žena, ale ne ta jeho. Byla tam cizí, blonďatá žena v růžovém županu a pantoflích. Dušan na ní zíral a žena mu jeho pohled opětovala.

„Marcelo, ty jsi byla na plastice, zatímco jsem byl pryč?“

„Dům naproti,“ pronesla žena suše a zabouchla mu dveře před nosem, tak prudce, až se zem zachvěla.

„Naproti, jasně,“ zakýval Dušan hlavou a vydal se k domovu, „ty baráky vypadají všechny stejně.“

Dveře vlastního domu se mu podařilo otevřít napotřetí, poprvé mu klíče spadly a podruhé je strkal vzhůru nohama.

„Myslela jsem, že jdeš na jedno,“ ozval se podrážděný hlas, tentokrát už jeho vlastní ženy z kuchyně.

„Taky že jo,“ zamumlal muž a snažil se rozvázat tkaničku. „Byl jsem na jednom… osmkrát.“ Poslední slovo doprovodilo mohutné říhnutí. Z rozvazování tkaniček mu opět vyschlo v ústech, a tak se natáhl po lahvi, která stála vedle botníku.

„Ahoj, devítko,“ usmál se a sáhl po otvíráku, který mu nepřetržitě spočíval v kapse montérek.

Po krátkém odpočinku si vyzul boty a dovrávoral za Marcelou do kuchyně. Seděla u stolu, na hlavě natáčky a rytmicky poklepávala pravým ukazováčkem o desku. Vlivem alkoholu se mu v očích žena, jež měla po třech dětech postavu Věstonické Venuše, rázem proměnila v Miss World 2024. Zatímco on byl v těch jejích očích stále ten samý pupkatý pětapadesátník, který se myje jednou měsíčně, trenky mění jednou týdně a smradlavé ponožky nechává na jídelním stole.

„Víš, že jsou lidi po pivu krásnější?“ řekl a opilecky se usmál.

„Opravdu?“ pozvedla žena obočí.

„No fakt. Třeba ty jsi teď pěkná šťabajzna,“ zamumlal a zakymácel se. V ruce pořád svíral lahváče, kterého si otevřel už v předsíni.

„Tak to musím taky zkusit,“ řekla žena, přistoupila k němu a vytrhla mu láhev z ruky. Než stihl říct své obvyklé „hej, to je moje, načni si svou“, vylila mu zbytek piva na hlavu.

„Ne… myslím, že to nefunguje,“ pousmála se, „pořád jsi to ty. Jen s mokrou hlavou.“

Položila prázdnou láhev na stůl a dodala: „Až odejdeš z kuchyně, zhasni.“