Arés

Stačí jeden pohyb ruky a všichni přítomní přede mnou pokleknou. Každý z nich ke mně vzhlíží a touží po tom, stát se mnou. Líbí se mi to. Ta moc, kterou mám nyní v rukou, je opojná a dává mi pocit nedotknutelnosti. Projdu se po ochozu a dívám se na členy mé smečky. Lehce se usměji a pokývnu hlavou na znamení, že již mohou vstát, a najednou jsou všichni v pozoru. Nikdo z přítomných by nyní neřekl, že jsem býval kluk z ulice, který hledal drobné na chodnících, aby si mohl koupit rohlík k svačině, protože jeho matka byla prostitutka a otec feťák.

Vždy jsem věděl, že jednou budu někdo. Byl jsem chytřejší než ostatní, a i přes můj menší vzrůst jsem si vypěstoval značnou autoritu. Tam, kde ostatní používaly pěsti, já použil svůj mozek k tomu, aby se prali o mou přízeň.

Svou schopnost hýbat s lidmi jako s šachovými figurkami jsem objevil až v pubertě. Nebyl jsem žádný lev salónů, ale dokázal jsem odhadnout, po čem která dívka touží. Stačilo mi pár minut na to, abych se přizpůsobil jejímu vkusu, a poté jsem ji měl v hrsti. Lidské bytosti ve skutečnosti nejsou tak složité, jak si všichni myslí. Stačí jen pozorovat a pozorně naslouchat, po čem touží, protože touha je to, co nás drží naživu, a pokud daného člověka dokážete přimět k tomu, aby si myslel, že jeho touhu dokážete naplnit, pak jste vítěz.

„Pane,“ oslovil mě můj osobní asistent Luk, „ve zbrojní sekci se vyskytl problém s nedostatkem třaskavin. Prosím, mohu vyslat několik lidí, aby získali zásoby?“

Chvíli si ho zadumaně prohlížím. Má na sobě černé kalhoty a černou košili s dlouhým rukávem, stejně jako ostatní příslušníci mé smečky. Náš elegantní stejnokroj. Jeho nakrátko ostříhané a na černo obarvené vlasy jsou trochu rozcuchané.

„Vezmi si Meggie, Artura a Maxe. Dnes je středa, to znamená, že v Klubu 32 bude Adelain. Vezme vás do skladu a bude smlouvat o ceně. Vy však neustoupíte a dáte jí jen to, co obvykle. Připomeňte jí, že jsem to byl já, kdo jí pomohl získat ty tři mladé dívky, které jsou nyní nejžádanějším zbožím. Upozorněte ji na to, že stejně jako jsem je přivedl, mohu je nechat i zmizet a její výdělek klesne o dvacet procent.“

„Jistě, pane,“ pronesl Luk poslušně a kývl hlavou. Celou dobu stál, pouze jeho hlava byla lehce skloněná. Neopovážil se mi podívat zpříma do očí, stejně jako ostatní. Mávl jsem na něj na znamení, že již může odejít. Okamžitě se vydal hledat své pověřené pomocníky.

Jdu dlouho chodbou do své kanceláře. Je vybavená pouze tím nejnutnějším. Nemůžu dávat na odiv své bohatství, které jsem získal díky pravidlům naší komunity. Každý příchozí člověk mi musel odevzdat veškeré peníze a drahé věci, které vlastnil. Pokud tak neučinil, nemohl se stát plnohodnotným členem. Říkám jim, že být chudým je osvobodí. A oni mi věří a dávají mi tak moc a prostředky je vést. Dávám jim vědět, že jen já se o ně dokážu postarat a ochránit je, pouze já je zcela chápu. Peníze, které mi odevzdali, využívám k dosažení svého cíle. Část peněz jde na prostou stravu pro smečku, další jde na nákup potřebných věcí k naplnění našeho poselství a zbytek je jednoduše můj.

K dnešnímu dni se má smečka skládá z devadesáti osmi mužů a sto dvanácti žen. Všichni jsou mezi osmnácti a třiceti pěti lety. Nejvíce lidí je ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti. Je to ten věk, kdy se člověk stává čerstvě dospělým a mnohdy si s nabytými pravomocemi a svým životem neví rady.  A přesně v tu chvíli přicházím já. Dám jim směr a řád, rozhoduji za ně a vedu je životem. Vyplňuji v nich prázdno, se kterým si sami neví rady. Dávám jim důvod žít. Dávám jim zázemí a rodinu, která sdílí jejich hodnoty. Mnoho mých poddaných mělo neshody se svými blízkými, když jsem je potkal. Hádky s rodinou kvůli vysokým školám, práci nebo jejich partnerům. Rozešli se se svou životní láskou, nebo je zklamali přátelé. Přesně v tu chvíli největší zranitelnosti jsem přišel já a nabídl jim lásku a péči, kterou tak ochotně přijali. Jedinou mou podmínkou bylo, aby se mi odevzdali. Samozřejmě jsem jim explicitně nezakázal styk s blízkými, jen jsem nenápadně poukazoval na to, že jim ve skutečnosti nerozumí. Podporoval jsem v nich křivdu, kterou cítili, a oni se nakonec „sami“ rozhodli, že své blízké vymění za mě. Teprve když omezí styk, mohou podstoupit oficiální přijímání do smečky.

Rituál přijetí a pasování na plno hodného člena má tři části. První část se skládá z odevzdání majetku a úkolu, který se plní mimo budovu pod vzdáleným dohledem jednoho z mých pobočníků. Nejnovější přírůstek měl za úkol dostat se do domu jeho souseda a ukrást mu modrý flash disk s plány budovy a rozpisem denních směn ochranky, v níž sídlí právnická firma s názvem Pro Svobodu. Firma má přesně tři sta osmdesát jedna zaměstnanců. Zajímají se o svobodu lidí, kteří byli neprávem uvězněni, okradeni bez refundace nebo o ochranu lidských práv. Mezi právními zástupci je i Marcus Handleman, který obhajuje jednoho z bývalých členů smečky, Eda. Ed byl nepovedený projekt, tedy ne on sám, spíše jeho otec, kterému se ho podařilo přesvědčit o tom, že já nejsem jediný člověk, který ho miluje. Taková blbost. Nyní se se mnou chce soudit o peníze, které mi Ed sám odevzdal. Zítra mají schůzku ve zmíněné budově, v místnosti tři sta pět.

Druhá část přijímání probíhá před všemi členy. Je důležité zmínit, že do naší smečky jsou přijímáni pouze ti nejsilnější a nejoddanější. Proto se druhá část považuje pouze za formalitu. Členové smečky vytvoří kruh, který představuje provizorní ring a v jeho středu stojí náš potenciální soukmenovec. Věděli jste, že podle světových statistik se každé dvě minuty ztratí jedno dítě? No, některé z nich jsou naše práce.

Dítě ve věku mezi pěti až osmi lety se připojí k člověku uprostřed přijímacího procesu, jehož úkolem je dítě eliminovat. Pouze ten, kdo úkol dokončí, se přiblíží konečnému přijetí. Splnění tohoto úkolu je nanejvýš důležité, jelikož vražda je trestný čin a při jeho spáchání, je přítomno přes sto svědků. A věřte mi, ve vězení nechcete být tím, kdo ublížil dítěti. Tím, že úkol splní, si člověka přivážu k sobě a už není úniku. Mám svědky, jeho peníze a černé svědomí vyvoleného člověka z vraždy. Jen já jim říkám, že je to tak v pořádku, muselo to tak být.

Třetí část přijímání je znovuzrození. Tím, že přijmou pravidla smečky, se vzdávají svých předchozích životů. Již nejsou těmi, kteří byli doposud. Dostanou novou identitu, nové jméno, datum narození a nový vzhled. Stává se z nich nový člověk. A přesně v tuto chvíli mi začíná patřit.

Máme tu vlastní seznam pravidel, která jsou pro každého člena smečky svatá. Týkají se denního plánu, činností, oblečení, víry a především chování.

1)     Vstává se v šest hodin ráno. Před snídaní se koná hodinová rozcvička, protože udržení fyzické kondice je důležité.

2)     Snídaně je každý den stejná: vaječná omeleta s kuřecím masem a zeleninou, kterou si sami vypěstujeme.

3)     Po snídani se každý pustí do své předem přidělené práce: práce na zahradě, v kuchyni, shánění materiálů pro vyšší plán, dozor nad prací ostatních, starost o čisté prádlo a tak dále. Následuje obědová přestávka a po ní se moji věrní vracejí zpět do práce.

4)     Večeří se přesně v šest hodin u velkého stolu. Během večeře nesmí nikdo odejít, je to posvátná chvíle, kdy všichni se všemi sdílí své radosti a starosti. Každý z členů musí říct jednu věc, která se mu ten den povedla, a jednu, kterou pokazil. Následuje udělení trestu, podle závažnosti pokažené práce a odměny za práci povedenou. Celá večeře trvá zhruba tři až čtyři hodiny.

5)     Je přísný zákaz používat technologie bez dozoru. Telefony, chytré hodinky, televize nebo internet, jsou pod přísným dohledem a každý má nárok využívat moderní vymoženosti hodinu měsíčně. Veškeré sociální sítě jsou pro členy smečky blokovány a přístup k nim či jejich využití, se přísně trestá.

6)     Naprostá oddanost vůdci. To, čím člena vůdce pověří, musí být neprodleně splněno. Slova vůdce smečky jsou svatá a představují jedinou možnou pravdu.

7)     Nikdo nerozporuje vůdcova slova, pokud se tak stane, bude okamžitě potrestán.

8)     Pokud není úkol splněn, přijme člen svůj trest s úsměvem a poděkuje za něj. Trest je udělen pro jeho dobro, není se ho tedy třeba bát. Slouží pouze k tomu, aby se člen polepšil a byl tak přínosnější své smečce.

9)     Odměny odhlasuje celá smečka, stejně tak i tresty.

10) Je zakázáno nosit barevné oblečení nebo si barvit vlasy na jinou barvu než černou. Kýžené oblečení jsou černé kalhoty a košile stejné barvy.

11) Přijetím do našeho společenství se smečka stává jedinou rodinou, kterou nový člen má. Na svou novou rodinu se může pokaždé spolehnout. Každý nový člen je vítán s láskou a péčí. Smečka představuje bezpečí, na rozdíl od okolního světa.

Pravidla jsou velmi jednoduchá a jejich dodržování všem zajistí vřelý domov. Jsme jedna komunita, která se o sebe navzájem stará a chápe se. Sdílíme stejné hodnoty. Myslíme jako jeden. Přijímáme jeden druhého.

Vydám se zpět mezi mé věrné a procházím se po pracovištích. Kontroluji jednotlivé členy a chválím je za práci, kterou odvedli. Některé poplácám po rameni, z čehož jsou jako u vytržení. Můj dotek pro ně znamená mnoho.

„Vše je připravené, pane,“ pronese Nick, který přeruší svou práci a postaví se do pozoru, „zítra proběhne vše podle plánu.“

„Věřím tomu, Nicku,“ usměji se na něj a pokývám hlavou. On se vrátí zpět k práci. Já se vydám dokončit obhlídku a poté odejdu do jedné z vedlejších místností, kde se připravují tři lidé na naplnění svého osudu. Dvě mladé dívky a jeden muž ve věku pětatřiceti let sedí u stolu a memorují si plán, o kterém nepochybuji, že již umí nazpaměť. Jsou to tři nejbystřejší a nejoddanější lidé, kteří jsou se mnou již od začátku. Byli šťastní, když jsem právě je vybral pro naplnění zítřejšího poslání.

„Jak se mají moji věrní?“ zeptám se a všichni vstanou od stolu, aby mi vzdali hold.

„Opakujeme si zítřejší plán, pane,“ odpoví mi Nina, krásná dívka s dlouhými, rovnými černými vlasy. Má pronikavě modré oči a postavu, po které každý muž touží. Věnuji jí jeden ze svých úsměvů, které nerozdávám na potkání a ona se začervená. Dělá mi dobře, když ji přivádím do rozpaků.

„Zítra je váš výjimečný den. Naplníte svůj osud a pomůžete tak vyššímu dobru. Všichni, včetně mě, vás budou oslavovat. Jste ti nejspolehlivější, proto jsem si vás vybral,“ pronesu, „a z úcty, kterou k vám chovám, mě již nemusíte oslovovat pane. Můžete mě nazývat mým jménem. Áres.“

Všem jim klesne brada, jelikož ví, že takovou poctu ještě nikdo před nimi neměl. Říkat mi jménem pro ně byla ta nejvyšší možná odměna. Poklekli přede mnou a jednohlasně mi poděkovali. Byl jsem si jistý, že měli z rozbouřených emocí slzy v očích. Projela mnou vlna energie z toho, do jakého stavu jsem je dostal. Vyzval jsem je, aby se postavili, a všem jsem dal polibek na čelo. Řekl jsem jim, že na ně spoléhám a odešel jsem z místnosti.

Večeře tentokrát probíhala v jiném duchu. Místo odměn a trestů se skládaly poklony třem vyvolaným. Všichni do jednoho je oslavovali. Každé přání, které měli, jim bylo splněno na počest jejich úkolu. Měl jsem pro ně připravený dlouhý proslov, ve kterém jsem vyzdvihoval jejich oddanou práci a věrnost. Vykreslil jsem je jako světce a členové smečky se v danou chvíli chtěli stát jimi.

Nakonec si Nina, Ella i Mike měli přát jednu poslední věc. Ella se chtěla podívat na svůj oblíbený film a dát si k tomu popcorn. Bylo to sice požitkářské, ale svolil jsem. Mike si chtěl zatancovat s, podle něj, nejkrásnější ženou smečky, v obleku a plesových šatech. A má sladká Nina se mnou chtěla strávit noc. Každé přání jsem splnil. Oddanost, kterou mi všichni projevili, si zasloužila odměnu.

 

„Jsme připraveni,“ prohlásí skupinka vybraných, která klečí na koberci. Všichni tři mají hlavy u kolen a ruce zlomené v loktech do pravého úhlu. Dlaně sepjaté k sobě, jako by se modlili k Bohu. K němu se však nemodlí. Modlí se ke mně.

„To rád slyším,“ prohlásím a lehce pokývám hlavou. Přinesl jsem jim dárek, ocelovou psí známku na krk, kde byl napsaný krátký vzkaz s mým jménem: „Pomsta těm, kteří nás neprávem osočí. Áres.“ Bylo to jasné a stručné. Vše říkající.

Tento citát je rovněž naším heslem. Jsme vesměs mírumilovní, dokud do nás nezačnou kopat. Naše společenství bych přirovnal ke včelstvu. Dokud do nás nikdo nekope, jsme k okolí lhostejní a pracujeme na svých věcech. Avšak jakmile do našeho úlu začne někdo šťourat klackem a ohrozí tak královnu, všechny včely se vydají chránit svého vůdce, i když ví, že je to bude stát život.

„Povstaňte prosím, už je čas,“ řeknu a oni pomalu začnou vstávat. Seřadí se čelem ke mně tak, aby na mě každý z nich viděl. Ve chvíli, kdy se všechny jejich smysly, až na hmat, soustředí jen na mě, udělám k nim krok. Každého políbím na čelo a přes krk natáhnu psí známku, „chci, abyste věděli, že na vás budu vždy myslet. Dnešním dnem váš život nekončí, ba naopak. On začíná. Dnes se osvobodíte od svých tělesných schránek a povznesete se na vyšší úroveň bytí. My všichni vám budeme závidět a až naplníme i my své poslání, přidáme se k vám.“

Všichni tři přikyvovali s úsměvem na rtech. Věděl jsem, že mě nezklamou. Nebyli toho schopni. I kdyby snad jeden z nich chtěl utéct, byli tam další dva, kteří na splnění úkolu stačí.

Ostatní členové smečky se seřadili od dveří místnosti k východu, aby se s vyvolenými rozloučili. Popřáli jim štěstí a s láskou přihlíželi tomu, jak odcházejí z našeho domova.

Když vyšli z brány vstříc světu, sledoval jsem je dalekohledem ze střechy. Každý jejich krok jsem i na dálku mapoval. Ve chvíli, kdy mi nestačil dalekohled, zapnul jsem živé snímání obrazu z kamer, které jsem jim zabudoval do přívěšku, jímž jsem je obdaroval. Na monitoru se objevily tři kamerové obrazy. Měl jsem pohled na to, jak přecházejí ulici, zatáčejí za roh, míří k otočným dveřím budovy. Viděl jsem i to, jak vyjíždějí výtahem na místo určení. Vchází do místnosti se třemi lidmi. Viděl jsem vyděšený výraz dvou mužů za stolem a jeden nechápavý obličej jejich právníka. Zřel jsem i poslední nádech všech přítomných v dané místnosti těsně před tím, než se obraz přerušil a já, stejně jako všichni v okolí dvou kilometrů, slyšel uši rvoucí ránu. Se zvukem výbuchu přišel i jásot zbytku mé smečky. Všichni se radovali a tleskali, když jsem se vrátil na ochoz. Slavili, že jsme zachráněni od našeho nepřítele, který nás mohl zničit. Celá smečka začala za zvuků sirén tančit a já je všechny sledoval, tak jako vždy.

Dnes je nebudu trestat. Dnes uspořádám oslavu na počest našeho domova. Nechám je si užívat plnými doušky naši komunitu, náš svět.

A zítra, s prvními paprsky slunce, je seznámím s dalším plánem. Větším, než byl tento. Brzy se dozvědí, že i jejich osud se pomalu, ale jistě naplňuje. První testovací mise se povedla a nyní je čas zasáhnout ve větším měřítku. Mám ještě mnoho nepřátel, které je potřeba eliminovat.