Tinnitus

 

Začalo to nenápadně. Tichý, ale velmi otravný zvuk, který nevycházel z žádného předmětu v okolí, a přesto tam byl. Vysokofrekvenční tón, jenž neutichal. Max se ho zpočátku snažil ignorovat.

Už jako malý se s něčím podobným setkal. Ve třetí třídě mu kamarád omylem vrazil pěstí. Mířil na kluka, který stál před Maxem, ale ten se na poslední chvíli skrčil – a bylo vymalováno. Tenkrát trvalo půl roku, než ten protivný zvuk konečně odezněl. Tentokrát to však bylo jiné. Maxe nikdo neuhodil, neprodělal žádnou vážnější nemoc. Jednoho rána se jednoduše probudil a zvuk tam byl. Ten protivný, zvonivý, vysoký tón, kterého se jen málokdo skutečně zbaví.

„Ahoj, šéfe,“ ozval se hlas Maxova parťáka Davida. „Tak jak se nám dneska vstávalo?“

Max, typický čtyřicátník s více než dvaceti lety služby, jen zamručel: „Kafe.“ Hodil tašku na židli a pohlédl na stůl, kde mu přistála složka s nevyřešeným případem z roku devadesát jedna. Protočil oči.

„Tome!“ zakřičel přes celou kancelář. „Tohle je tvoje práce.“

Tom byl mladý a schopný kluk, sotva po škole, který nastoupil před dvěma lety. Za tu dobu si na něj všichni zvykli házet případy, jichž se chtěli zbavit. Tom však nikdy nic nenamítal. Jednoduše přišel, vzal si svou novou práci a odešel.

Ten den to ale bylo jiné. Tom nepřišel s úsměvem, na jaký byl Max zvyklý. Tentokrát měl na čele hluboké vrásky, které by mu mohl závidět kdejaký devadesátník těsně nad hrobem. Celkově vypadal jinak. Popuzeně. Unaveně.

„Nezlobte se, šéfe,“ začal Tom pomalu, „ale tohle dělat nebudu. Myslím, že už jsem tady dostatečně dlouho na to, abych dostal nějakou pořádnou práci.“

„Co prosím?“ zahřměl Max, jehož Tomovo odmítnutí zcela konsternovalo.

„Chci pořádnou práci,“ zopakoval Tom podrážděně.

Max se nadechl, že něco řekne, ale v tu chvíli do rozhovoru vpadla Lucie. „Promiňte, šéfe, ale máme výjezd. Nějaký kluk si v kavárně rozmlátil hlavu o zeď. Bylo by dobré, kdyby tam někdo dorazil dřív, než se objeví novináři.“

Maxovi se z rozrušení zvonění v uších ještě o něco zesílilo. Kdyby nebyl tak konsternovaný z Tomova náhlého vzdorovitého jednání, určitě by se obořil i na Lucii, která mu prakticky vydala příkaz.

„Fajn, Tome. Chceš případ? Tak pojď,“ řekl podrážděně, popadl zbraň ze šuplíku a zvedl se ze židle.

„Vážně?“ vyhrkl Tom.

„Hni sebou, než si to rozmyslím.“ S těmito slovy vyrazili na cestu.

Jak Max očekával, před kavárnou se nedalo zaparkovat ani s houkačkou. Celá ulice byla zablokovaná auty nejrůznějších televizních stanic a redakcí. Místo připomínalo mezinárodní konferenci pro špiony. K tomu několik čumilů, kteří si to tam natáčeli na TikTok a další sociální sítě.

„No bezva,“ odfrkl si Max. S Tomem museli zaparkovat o ulici dál a prodírat se skrze hysterické novinářské hyeny.

„Stojíme přímo před kavárnou, kde se před sedmi minutami rozhodl veřejně ukončit svůj život mladý Arnold…“ zaslechl říkat jednu z novinářek.

Když vešli do kavárny, nemuseli se dlouho rozhlížet, aby našli místo, kde se všechno odehrálo. Nalevo od vchodu se tyčila stěna potřísněná čerstvou krví a na zemi pod ní ležel mladý muž s rozmlácenou hlavou.

„Běž udělat snímky a promluv s koronerem. Já vyslechnu svědky,“ řekl Max a vrazil Tomovi do ruky fotoaparát. Přitom si všiml, že si Tom už poněkolikáté promnul spánky.

Max přistoupil k ženě, která seděla na barové stoličce zády k tělu. Držela si hlavu v dlaních a tiše popotahovala. Na sobě měla zástěru s logem kavárny a jmenovku se jménem Nataša.

„Dobrý den, Natašo,“ oslovil ji Max klidným hlasem. Vytáhl odznak a ukázal jí ho. Žena k němu pomalu vzhlédla. „Jmenuji se Max Gunter a potřeboval bych si s vámi promluvit o událostech, které se tu odehrály.“

Pomalu přikývla. Oči měla zarudlé od pláče a ruce se jí viditelně třásly. Max si sedl naproti ní, vytáhl zápisník s tužkou a začal formálními otázkami – celé jméno, věk, pracovní pozici. Nataša mu odpovídala trhaně, mezi vzlyky.

„Bylo to hrozné,“ řekla, když se konečně dostali za nutné formality. „Ten kluk si objednal kávu. Už tehdy jsem si všimla, že je strašně ve stresu, ale víte… kdo po ránu není. Když jsem mu kávu připravovala, začal najednou ječet. Křičel, ať to vypneme. Pořád dokola. A potom…“ hlas se jí zlomil, „potom začal mlátit hlavou o zeď, dokud se nesvalil na zem.“

Max přikývl a zapsal si několik poznámek. „Co jste měla vypnout?“ zeptal se klidně, snažil se zachovat co nejvíce profesionální tón.

„Nevím,“ zavrtěla hlavou Nataša. „Myslela jsem, že mluví o hudbě, ale než jsem stihla cokoliv udělat, už byl u zdi a…“ Zlomila se jí věta, oči se jí naplnily slzami. Ukázala k muži se sluchátky, který seděl nedaleko. „On… on to má natočené.“

Max se zamračil a přikývl. „Děkuji vám, Natašo. Zajistíme, aby bylo vše důkladně prošetřeno.“ Položil před ni láhev vody a tiše dodal: „Napijte se, ještě se vám ozveme.“

Poté se obrátil k mladému muži se sluchátky. Lehce mu zaťukal na rameno, aby upoutal jeho pozornost. Muž si sundal jedno sluchátko a naklonil hlavu, aby lépe slyšel.

„Dobrý den, můžete mi prosím sdělit své iniciály?“ začal Max, ale muž ho přerušil:

„Vím, kdo jste. Slyšel jsem, jak mluvíte s tou ženou.“

Muž k Maxovi posunul kus papíru, kde bylo napsáno vše potřebné, včetně jeho youtubového kanálu. No skvěle, pomyslel si Max, takže kromě magora, co si rozmlátil hlavu o zeď, tady máme ještě nějakého rádoby pracujícího influencera.

„Jestli chcete vidět to video, už ho mám na kanále. Ale musíte rychle, než to smažou.“

„Vy jste to dal na internet?“

„Jo, s titulkem blázen, co si vymlátil mozek z hlavy, lidi to žerou. Už mám přes deset tisíc zhlédnutí. A to to tam je jenom pět minut, věřil byste tomu?“

„Ne,“ zakroutil Max hlavu. Za svou kariéru potkal hodně lidí, mimo jiné i influencery, ale žádný z nich nebyl takovou směsicí debility a postrádajícího sociálního cítění. „Můžete mi to video přeposlat?“ zeptal se tak zdvořile, jak to jen v daném stavu znechucení dokázal. Přisunul před kluka papírek se svou emailovou adresou.

„No to bych mohl, ale přišel bych o zhlédnutí, a to se mi nechce.“

„Koukej mi to video poslat, jinak tě zatknu za maření vyšetřování ty jeden ignorante,“ zařval Max, který už se neudržel. Kluk na něj vyjeveně zíral, stejně jako všichni ostatní, kteří s ním byli v kavárně.

„Dobře,“ pípnul kluk a třesoucíma se rukama začal něco nastavovat v telefonu.

„Všechno v pořádku, šéfe?“ zeptal se Tom, který k nim přispěchal.

„V tom nejlepším.“ Video bylo během půl minuty přeposlané a vyšetřovatelé se na něj mohli konečně podívat. Natáčení začalo ve chvíli, kdy muž rozbil několik věcí, které měl poblíž – skleničky, talíře a jedna umělá rostlina, létaly vzduchem. „Co to je? Co to sakra je? Ať to přestane! Vypněte ten zvuk! Hned ten zvuk vypněte,“ křičel mladík na videu a chytil se za hlavu, „nejde to. Proč to pořád řve? Musí to skončit.“ To byla poslední slova před tím, než začal ze všech sil bušit hlavou do zdi.

Tom pozastavil video: „Co to sakra…?“

Vysílačka mu však přerušila tok myšlenek: „Chlapi, pořád jste v kavárně?“ ozval se hlas dispečera.

„Jo, co potřebuješ?“ odpověděl Max.

„Máme další událost kousek od vás. Mladá žena vyskočila z okna. Musí tam někdo zajet.“

„Nemůžete tam poslat někoho jiného?“ zeptal se Max.

„Bohužel, šéfe, všichni jsou na výjezdech.“

„Jak to myslíš všichni?“

„No tak jak to říkám. Od chvíle, co jste odjeli, máme hlášených jedenáct sebevražd a jednu střelbu v cukrárně. Svět se nejspíš zbláznil.“ Tom s Maxem si vyměnili zmatené pohledy.

„Pošli nám adresu,“ ozval se nakonec Max a ukončil tak rozhovor s dispečerem.

„Co se to sakra děje, šéfe?“

„Netuším. Možná nějaká sebevražedná sekta? Nebo něco jiného, co se vymklo kontrole? Zkontroluj média, jestli už se o tom píše.“

Tom okamžitě začal procházet internet. „Do prdele,“ vykřikl. „Není to jen naše město.“

Max sešlápl prudce brzdu. Před auto mu skočil zhruba patnáctiletý kluk, který se držel za hlavu. Z uší mu tekla krev a nebylo divu. V levé ruce dřímal tužku, kterou si bodal do ucha. Zdálo se, že je v transu.

„Co to kurva…“ zhrozil se Tom.

To však nebylo vše. Na ulici nebyl sám. Kolem nich bylo zhruba deset dalších lidí, kteří se chovali stejně. Různými způsoby si útočili na hlavu, a především na oblast uší. Oba policisté vyskočili z auta a přiběhli k chlapci s tužkou. Snažili se mu ji vyrvat z ruky, ale on ji svíral tak křečovitě, že jim to trvalo značnou dobu. Max zatřásl s chlapcovými rameny. Snažil se upoutat jeho pozornost, ale on si jen dál bouchal do hlavy.

„Zkus někoho jiného,“ přikázal Max Tomovi a oba se rozběhli jiným směrem. Zatímco Tom přispěchal k mladé ženě s kočárkem, která si rvala vlasy, Max se vydal za rusovlasou dívkou, jež právě rozbila vitrínu jednoho z obchodů a sebrala dlouhý střep.

„Hej, přestaň!“ obořil se na ni. Žádné odezvy se mu však nedostalo. Dívka byla dále soustředěná na střep ve své ruce. Sevřela ho v ruce tak pevně, že si pořezala ruku.

„Co to děláš!“ zakřičel Max a chytil její ruku těsně předtím, než si střep zarazila do oka.

„Musím to skončit,“ zachraptěla dívka, „už to nezvládám!“

„Co nezvládáš?“

Dívka ztuhla. Podívala se Maxovi zpříma do očí a pak s ledově klidným hlasem řekla: „Ten zvuk. Nejde ztišit. Copak ty ho neslyšíš?“

Maxovi přeběhl mráz po zádech a na vteřinu povolil stisk své ruky. Toho dívka využila a trhla rukou proti svému hrdlu, pak se skácela na zem. Stál tam v naprostém šoku. Byla to jedna vteřina, která rozhodla o životě oné dívky. Vteřina jeho nepozornosti. Jeho tinnitus opět o něco zesílil.

„Šéfe,“ zatřásl mu Tom rameny, „měli bychom jít. Těmhle lidem nemůžeme pomoci.“

„Pustil jsem ji,“ řekl omámeně Max.

„Na tohle nemáme čas,“ řekl Tom a zatřásl s ním o trochu silněji, „musíme jít vyslechnout svědky.“

Max se na okamžik probral z omámení a rozhlédl se kolem. Byla to jatka. Všichni lidé, kteří ještě před chvílí dýchali, to měli za sebou.

„Asi bys měl řídit, Tome,“ řekl roztřeseně Max a podal mu klíčky.

„Jo, to je dobrý nápad,“ Tom si opět promnul spánky a odvedl Maxe k autu. Když oba muži seděli v autě, Max zapnul rádio.

„Po celé střední Evropě dochází k podivným událostem. V posledních hodinách zemřelo více než dvanáct tisíc lidí a čísla rostou. Lidé trpí silnými bolestmi hlavy a ztrátou sluchu. Někteří spekulují o masové hysterii, jiní o tajných experimentech…“

Po celé střední Evropě dochází k podivným událostem. Během předešlých dvou hodin přišlo o život více než dvanáct tisíc lidí a čísla dále stoupají. Především občané Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska a Česka páchají sebevraždy. V ulicích panuje napětí. Dochází k nepokojům a míra agrese u lidí stoupá. Postižení jsou především děti a lidé do pětatřiceti. Nemocnice daných států jsou přehlcené lidmi s úpornými bolestmi hlavy a náhlou ztrátou sluchu. Někteří lidé spekulují o davové hysterii, jiní zas o tajném vládním experimentu…“

„Myslíte si, že by to mohlo být ono?“ zeptal se Tom a ztlumil rádio.

„Davová hysterie?“

„Ne, ty tajné vládní experimenty?“

„Spíš bych vsázel na tu davovou hysterii,“ řekl Max, který se již trochu vzpamatoval. Tom pokýval hlavou a zaparkoval. Ocitli se na starém sídlišti, kde již stáli pohřebáci.

„Jdeme rovnou vyslechnout rodinu oběti,“ nakázal Max, který chtěl být pryč z otevřeného prostoru. Vyběhli až do pátého patra, odkud oběť vyskočila. Dveře bytu byly otevřené. Vyšetřovatelé vstoupili dovnitř. Už z dálky slyšeli pláč malého dítěte.

„Dobrý den,“ oslovil Max starší pár, který seděl v kuchyni u stolu. V bytě byla zima. Okno, ze kterého oběť vyskočila, zůstalo otevřené. Ve vedlejší místnosti plakalo dítě, nebyl to pláč, spíše srdcervoucí vřískot. Max se nezdržoval zdvořilostmi, a dokonce vynechal i pravidla protokolu. Šel rovnou k věci. „Co se tu stalo?“

„Naše dcera…“ začala žena, ale nedokázala dokončit větu. Slova se proto ujal muž.

„Agáta se probudila s bolestí hlavy. Dali jsme jí prášek a mysleli, že to bude dobré, ale potom začala mluvit o nějakém zvuku. Říkala, že to nejde vypnout,“ řekl muž zdrceně a chytil se za hlavu. Dítě ve vedlejším pokoji nepřestávalo křičet.

„Říkali jsme jí, že nic neslyšíme, ale ona začala plakat. Křičela, ať to přestane a potom…“ převzala slovo na chvíli žena.

„Na chvíli se uklidnila. Došla k oknu, mysleli jsme, že se jde jen nadýchat čerstvého vzduchu, ale ona…“ zalykal se muž.

„Prostě skočila,“ doplnila žena. Max musel na chvíli opustit místnost. Rozepnul si knoflík košile a zhluboka se nadechl. Tom se za ním po chvíli vydal.

„Šéfe,“ oslovil ho a opět si promnul spánky, „nemyslím si, že je to davová hysterie. Já to taky od rána slyším. Hrozně mi zvoní v uších a přivádí mě to k šílenství. Jako by mi někdo v hlavě pustil…“

„Ultrazvuk,“ doplnil ho Max, který se snažil zachovat klid.

„Vy to taky slyšíte? Co to je, šéfe?“ zeptal se zoufale Tom a praštil se do hlavy. Už nedokázal ten hluk v uších potlačovat.

„Já nevím…“ podíval se mu Max zpříma do očí. Jeho pohled byl plný beznaděje. Potom Tom začal křičet z plných plic. Byly to žalostné výkřiky plné bolesti a šílenství.

 

*

 

„Deník kapitána. Zpráva o spojení s cizí planetou z dimenze 314. Právě se nacházíme nad planetou T875, obyvatelé tuto planetu označují jako Zemi. Po úspěšném vyslání výzkumného modulu typu AKA-785D8 s maskovacím zařízením jsme navázali spojení s cílovou civilizací. Spojení bylo navázáno bez komplikací, avšak zdá se, že populace planety T875 není zatím připravena na mezidimenzionální komunikaci.

Naše komunikační zařízení zřejmě způsobilo nepatrnou trhlinu v jejich dimenzi. To má za následek narušení jejich percepčních schopností, a u obyvatel planety to vyvolalo masivní psychické reakce. Šílenství se projevuje zejména u těch jedinců, kteří se nacházejí nejblíže místu, nad kterým se nachází naše vesmírná loď. Zbytek planety se jeví být relativně nepoškozen.

Právě jsme obdrželi zprávu, že modul byl úspěšně vyzvednut. Pozornost obyvatel planety byla soustředěna na probíhající rozruch na území prvního kontinentu, takže mírné elektromagnetické fluktuace při přenosu modulu zůstaly nezaznamenány.

Získané informace naznačují, že populace T875 není primitivní, ale zatím nedosahuje technologické úrovně potřebné ke komunikaci s naší civilizací. Na základě dosavadních dat lze předpokládat, že dříve, než dosáhnou stejné vyspělosti jako náš druh, dojde k jejich sebedestrukci.

Naše analýzy ukazují, že některé jejich výtvory by bylo možné upravit a adaptovat pro účely budování naší galaktické osady. Trhlina způsobená naším komunikačním prostředkem by se měla zacelit v řádu několika místních dnů.

Předpokládáme, že počet úmrtí vyvolaných touto trhlinou dosáhne zhruba jednoho a půl milionu. Vzhledem k hustotě obyvatelstva planety se však jedná spíše o „pomocný efekt“. Vývoj planety T875 již není nutné dále monitorovat ani s obyvateli navazovat kontakt.“