Příběhy Leny Šulákové

Bylo něco kolem půl čtvrté ráno, když Kláru probudil hluk z kuchyně. Zhruba před týdnem se s matkou přestěhovaly do polorozpadlého karavanu na kraji města. Vyhlédla z malého okénka, jen aby zjistila, že je venku stále tma. Její hlava opět klesla na polštář a Klára zavřela oči. Ozvala se další rána, jíž následovala ještě jedna, tentokrát silnější než ta předešlá. Každý zvuk jako by se přibližoval k místnosti, kde spala. Začala se modlit, aby za dveřmi nestál poslední matčin dealer, kvůli kterému byly nuceny opustit původní domov. Poslední zvuk, jež se ozval z chodby, se podobal tříštící se sklenici, která byla velkou rychlostí vržena na dveře jejího pokoje. Nyní byla Klára zcela vzhůru. Dokázala sesbírat poslední zbytky odvahy a vydala se ke dveřím. Na chodbě panovala tma, přesto by však přísahala, že mezerou pod dveřmi jejího pokoje, pronikal slabý paprsek světla. Zmáčkla vypínač a ke svému překvapení zjistila, že na zemi nic není – žádná rozbitá sklenice, ani nikdo, kdo by ji mohl ohr...

  Mnoho z vás jistě zajímá, kdy váš život skončí, kolik času na zemi vám ještě zbývá a co bude následovat po smrti. I já jsem to kdysi toužil vědět, ale teď toho hluboce lituji. Viděl a prožil jsem svou smrt snad milionkrát, ale nikdy jsem nezemřel. Pokaždé se jen probudím a musím žít dál, dokud znovu nezemřu. Pamatuji si na svůj původní život, i když vzpomínky už začínají pomalu blednout. Vyrůstal jsem v malém městě a v devatenácti odešel na univerzitu. Od útlého věku mě fascinovala mysteriózní témata. Mou vášní bylo zkoumání různých kultur a jejich nahlížení na posmrtný život. Chodil jsem na bonusové přednášky a kdykoliv jsem měl příležitost cestovat za původními obyvateli různých států, neváhal jsem ji využít. Nasával jsem víru starších a nořil se hlouběji a hlouběji do tajemna, které myšlenky na život a smrt nabízely. Teď však vím, že to byla chyba. Na konci zimního semestru se mi opět naskytla příležitost vycestovat do zahraničí. Tentokrát jsme se skupinou přátel vyrazili za p...

Má rodina se vždy zabývala starožitnostmi. Naše vila na předměstí byla od přízemí až do třetího patra naplněna všemi možnými předměty s dávnou historií. Otec na burze vydělával víc, než jsme potřebovali, a matka tak mohla přihazovat na aukcích a shánět vzácnosti, které si nesly svůj příběh s sebou. V domácnosti, kde nebylo místa pro obyčejnost, se u nás nikdy nenacházela lampička z velkoobchodu, nýbrž první lampa, která byla v dějinách lidstva vyrobena. Na jídelním stole se majestátně tyčila viktoriánská váza a v obývacím pokoji stálo křeslo z nedalekého panství. V celém domě byl od mého raného věku zákaz sahat na věci ve vitrínách. Se sestrou jsme si do domu nesměli zvát kamarády, protože se naši rodiče obávali, že by mohli něco rozbít, či ukrást. Náš dům tak zel prázdnotou až na čtyři dny v roce. Pokaždé, když se mělo roční období, uspořádali moji rodiče snobský večírek, kde se chlubili svým vybavením a dávali svůj život na odiv. Tyto slavnostní večery jsem nesnášel. Rod...

  Jízda hromadnou dopravou je nedílnou součástí našeho každodenního života. Když nemáme auto, ať už z toho důvodu, že náklady na život v České republice jsou asi tak nízké jako výška Mont Everestu v porovnání s horou Říp, nebo proto, že se hlásíte k modernímu ekologickému smýšlení, a snažíte se k planetě chovat ohleduplněji je váš život podstatně omezen v oblasti dopravy kamkoliv. Zbývá vám tedy jen pár možností: můžete se hned v brzkých hodinách pustit do cvičení v podobě ranního sprintu, přičemž vám do otevřené pusy vlétne pár much, čímž jste obohaceni o proteiny a zároveň i po snídani, nebo se rozhodnete trénovat na Tour de France a zvolíte jízdu na kole. Skýtá se vám tak jedinečná možnost proplétat se mezi auty, stojícími na silnici v nekonečné koloně a občas jim ukázat zdvižený palec a obohatit je o úsměv pro dobrý start dne. Potom však musíte doufat, že se kolona nerozjede tak rychle, aby vás daný řidič dostihl. Nemuselo by ...

  Dnes jedu za svou nemocnou vnučkou. Sice je jí deset, ale musí ji někdo pohlídat. Má epilepsii a vysoké horečky jí vyvolávají záchvaty. Nastoupím do autobusu a mladý chlapec mě pustí na své místo, protože už žádné jiné prázdné sedadlo v autobuse není. Slušně poděkuji a usměji se na něj. Je dobré vědět, že slušní lidé ještě nevymřeli. Vytáhnu kapesní zrcátko a zkontroluji svoje vlasy, jsou jako vždy bezchybné. Obličej, který se na mě dívá ze zrcátka, je místy povislý, ale na šedesátnici nemám stále tolik vrásek jako mé známé. Když dorazím ke své dceři domů, vnučka mě na přivítanou obejme. Řekne, že už nemá teplotu, a vytáhne si na stůl sešity s úkoly, které se jí za dobu nemoci nakupily. Celou dobu, kterou věnuje svým úkolům, nad ní stojím. Vím, že to nemá ráda, protože ji to znervózňuje, už mi to několikrát říkala, ale já na to nedbám. Vidět, jak je nervózní a dělá chyby, za které ji můžu vyčinit, mě uspokojuje. Pokaždé, když se splete, řeknu jí, že je neschopná a sleduji,...