Dokonalá babička

 

Dnes jedu za svou nemocnou vnučkou. Sice je jí deset, ale musí ji někdo pohlídat. Má epilepsii a vysoké horečky jí vyvolávají záchvaty. Nastoupím do autobusu a mladý chlapec mě pustí na své místo, protože už žádné jiné prázdné sedadlo v autobuse není. Slušně poděkuji a usměji se na něj. Je dobré vědět, že slušní lidé ještě nevymřeli. Vytáhnu kapesní zrcátko a zkontroluji svoje vlasy, jsou jako vždy bezchybné. Obličej, který se na mě dívá ze zrcátka, je místy povislý, ale na šedesátnici nemám stále tolik vrásek jako mé známé.

Když dorazím ke své dceři domů, vnučka mě na přivítanou obejme. Řekne, že už nemá teplotu, a vytáhne si na stůl sešity s úkoly, které se jí za dobu nemoci nakupily. Celou dobu, kterou věnuje svým úkolům, nad ní stojím. Vím, že to nemá ráda, protože ji to znervózňuje, už mi to několikrát říkala, ale já na to nedbám. Vidět, jak je nervózní a dělá chyby, za které ji můžu vyčinit, mě uspokojuje. Pokaždé, když se splete, řeknu jí, že je neschopná a sleduji, jak se v jejích očích objevují slzy. Přináší mi to zvláštní druh rozkoše. Vnučka nervózně poklepává nohou a ruka, kterou píše, se jí klepe. Neví, že mi dává jen další možnost ji napomínat a upozornit ji, jak nemožná doopravdy je.

„Podívej se, co děláš. Tohle písmenko vypadá hrozně, koukej to opravit. A nebreč, myslím to s tebou dobře,“ řeknu a pohladím ji po vlasech, „kdybys tohle odevzdala paní učitelce, bude si myslet, že jsi hloupá a pošle tě rovnou do pomocné třídy.“

Když skončíme s úkoly, vnučka si jde hrát. Já jí mezitím uvařím čaj a odnesu jí ho do pokoje. Vypadá už klidně, a to mi nevyhovuje. Položím horký čaj vedle jejího kolene a přisednu si k ní. Hraje si s plastovými panáčky, které dostala od mámy k šestým narozeninám. Sedím vedle hrnku, který jsem jí přinesla. Ptám se, na co si hraje, ona mi představí svoje panáčky. Hypnotizuji její ruce a čekám. Za nedlouho na to to přijde. Natáhne se pro nejvzdálenějšího panáčka a vylije čaj na moji nohu. Přesně na tuhle chvíli jsem čekala.

„Podívej se, co děláš, ty nešiko,“ křičím na ni, „koukej, jak mě to bolí. Polila jsi mě horkým čajem. No jen se podívej, jak moc jsi babičce ublížila!“

Vnučka se znovu rozbrečí. Mezi vzlyky se mi snaží omluvit, ale já odcházím do koupelny, kde se zamknu a sundám si polité oblečení. Ve skutečnosti to tolik nebolí, ale to ona nepotřebuje vědět.

Zoufale buší do dveří a pláče. „Já nechtěla, babičko,“ naříká, „prosím odpusť mi to!“

Znovu mnou proudí vlna energie. Ten pocit, když víte, že máte nad někým převahu a můžete ho dohnat k čemukoliv, je dokonalý. Nasadím si znovu sukni, kterou mi polila a posadím se na sklopené záchodové prkýnko. Poslouchám zoufalé dítě a užívám si pocit její naprosté bezmoci.

Vyjdu až po dvaceti minutách a najdu ji sedět před dveřmi. Objímá svá kolena a houpe se pomalu zezadu dopředu. Znovu se omluví, ale já kolem ní jen projdu do jejího pokoje. Začnu vysoušet koberec od čaje a znovu ji naštvaně opakuji, že je k ničemu. Je jako hrom do police.

„Maminka se bude zlobit, už takhle si o tobě myslí, že jsi jen přítěž. Víš, jak je těžké starat se o dítě s tvou nemocí? A ty jí jen přiděláváš další starosti. Bylo by lepší, kdyby tě neměla. Buď víc jako tvoje starší sestra,“ řeknu a cítím, jak ji každé mé slovo zraňuje. Má rudé oči od pláče a přerývavě dýchá. Moje srdce plesá z toho, do jakého stavu jsem ji dostala.

Jdu do kuchyně vařit oběd. Udělám zemlbábu, protože vím, že ji nemá ráda. Nandám jí velkou porci a podám jí šťávu, do které jsem jí v nepozorovaném momentu nastrouhala kus křídy. Je přeslazená, proto si toho vnučka nevšimne. Nutím vnučku jíst, i když už mi říká, že nemůže.

„Musíš to dojíst, co by za to děti v Africe daly! Jsi tak hrozně vybíravá, až hanba!“

Vnučka jídlo zapije šťávou a za moment utíká do koupelny zvracet. Jackpot! Chvíli ji tam nechám samotnou a až po několika minutách za ni přijdu. Vidím, že to nedoběhla a část obsahu jejího žaludku skončila na zemi. Vnučka znovu pláče a já mám další příležitost ji vynadat.

„Koukej to po sobě uklidit, ty čuně! A nebul pořád, za tohle si můžeš sama,“ konstatuji a donutím ji to uklidit, i když vím, že ze zvracení má hrůzu. Když ulehne na gauč, celá zpocená, řeknu jí příběh o dívce, která si vyzvracela orgány.

Přijde její máma, a tak jí řeknu, co se stalo. Poprosí mě, abych tam zůstala a pohlídala vnučku i další den. Do rána předstírám tu nejhodnější babičku.

 

*

 

O pět let později sedíme na oslavě mých narozenin. Vnučka je zamlklá a má řezné rány od žiletky na rukou. Nikdo jiný si toho nevšímá, jen já. Přemýšlím nad tím, zda jsem tomu přispěla svým chováním. Modlím se za to, abych to způsobila já. Nasávám její bolest jako tu nejlepší drogu. Z jejích útrap čerpám svou sílu. Nejlepší na tom je, že mě každý v okolí považuje za skvělou a obětavou babičku.