Zrcadlo

Má rodina se vždy zabývala starožitnostmi. Naše vila na předměstí byla od přízemí až do třetího patra naplněna všemi možnými předměty s dávnou historií. Otec na burze vydělával víc, než jsme potřebovali, a matka tak mohla přihazovat na aukcích a shánět vzácnosti, které si nesly svůj příběh s sebou. V domácnosti, kde nebylo místa pro obyčejnost, se u nás nikdy nenacházela lampička z velkoobchodu, nýbrž první lampa, která byla v dějinách lidstva vyrobena. Na jídelním stole se majestátně tyčila viktoriánská váza a v obývacím pokoji stálo křeslo z nedalekého panství.

V celém domě byl od mého raného věku zákaz sahat na věci ve vitrínách. Se sestrou jsme si do domu nesměli zvát kamarády, protože se naši rodiče obávali, že by mohli něco rozbít, či ukrást. Náš dům tak zel prázdnotou až na čtyři dny v roce. Pokaždé, když se mělo roční období, uspořádali moji rodiče snobský večírek, kde se chlubili svým vybavením a dávali svůj život na odiv.

Tyto slavnostní večery jsem nesnášel. Rodiče nás oblékali do večerních rób, ve kterých jsme měli zakázáno cokoliv dělat. Naší rolí bylo stát u vitrín a recitovat životopisy jednotlivých kousků. Rodiče se kochali ovacemi, jak mají vychované děti, ale nikdo netušil, co za tím vším doopravdy stálo. Pravidelné tělesné tresty, když jsme jen jediné slovo z připraveného textu ve vyprávění zapomněli. Hrubé urážky, když jsme se během přednesu podrbali na obličeji. Ani naprostá izolace od okolního světa. Nic z toho nevyšlo na povrch. Každý z návštěvníků vnímal pouhé pozlátko. Nebylo divu. Všichni přítomní byli stejní snobi jako moji rodiče. A když moje sestra Esme zemřela, zbylo veškeré utrpení na mě.

Po její smrti se pro naše rodiče nic nezměnilo. I dál se obdivovali svým starožitnostem a já byl jen kuriozitou, kterou si mohli předvádět. Mou prací až do dospělosti bylo znát vše o každém předmětu v našem domě, ale byla tu jedna kuriozita, na kterou jsem se nesměl ani podívat.

Vzpomínám si na den, kdy ho rodiče převzali. Bylo to velké, metr osmdesát vysoké zrcadlo, jež bylo po stranách zdobené zlatými a bronzovými rytinami. Má matka si jej uložila do své pracovny, kam jsem neměl přístup a pokaždé dbala na to, abych se tam nikdy nedostal.

Rodiče o něm nikdy nemluvili. Nebo alespoň ne přede mnou. Byla to záhada, o které nikdo neměl nic vědět kromě jich samotných.

Jednoho dne jsem se na zrcadlo zeptal, ale jeho odpovědí nebylo nic jiného než otcova apatická reakce: „Netuším, o čem to mluvíš.“ Dvanáct let tu s námi žilo, aniž bych o něm měl jedinou informaci. Proto mi nyní běhal mráz po zádech, když jsem procházel tichým domem s úmyslem se konečně dozvědět více. Nikdo mi nyní nebránil. Do dědictví, které mi po rodičích zbylo, kromě peněz spadal i jejich dům a veškeré jeho vybavení. Včetně střeženého zrcadla.

Otočil jsem klíčem v zámku, tím, který nosila matka dlouhé roky na krku, a vyčkával na známé cvaknutí. Konečně se ozvalo a dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. Do nosu mě uhodil zatuchlý zápach z dlouho nevětrané místnosti a prach, který si prorazil cestu do mých nosních dírek, mě přiměl kýchnout. Sáhl jsem po vypínači, ale po jeho stlačení se nic nestalo. Povzdechl jsem si a došel k závěsům, jež bránily měsíčnímu svitu, aby se prodral dovnitř.

K mému překvapení v pracovně nebyl žádný nábytek. Jen zrcadlo, stojící mrazivě uprostřed, bylo překryté bílým prostěradlem. Pomalu jsem se k němu přiblížil a s opatrností jsem stáhl plátno na zem.

Nyní jsem hleděl na zrcadlo a pečlivě si prohlížel jeho zdobený rám. Zapnul jsem svítilnu na svém telefonu, abych si jeho rám mohl prohlédnout důkladněji. Avšak přesně ve chvíli, kdy jsem na zrcadlo namířil svítilnu, vybila se telefonu baterie. Naštvaně jsem odhodil telefon do rohu místnosti a ještě předtím, než dopadl na zem, se odrazil od zdi. Zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že si budu nejspíše muset pořídit nový.

Zdálo se, že osud není nakloněn tomu, abych zrcadlo konečně prozkoumal. Já však využil svého odhodlání zrcadlo okamžitě prozkoumat. Kvapně jsem opustil místnost a seběhl po schodech do přízemí. Světla tam fungovala, takže nebylo složité najít několik čajových svíček a zápalky.

Poněkud zadýchaný jsem se opět vrátil do místnosti se zrcadlem a začal zapalovat jednu svíčku za druhou. Všiml jsem si, že se jejich plamínky neklidně mihotají, jako by se je někdo pokusil sfouknout. Předpokládal jsem, že se jedná o průvan, a proto jsem se obrátil zády k zrcadlu a zavřel dveře, a když jsem se otočil zpět, svíčky byly sfouknuté. S povzdechem jsem se k nim opět skrčil a zapálil je. Opatrně jsem je vyskládal kolem zrcadla tak, abych v něm mohl spatřit svůj odraz.

 V temné místnosti, osvětlované pouze slabým světlem svíček, se v zrcadle odrážel podivný a znepokojivý obraz. Svíčky, umístěné nedaleko mých nohou, vrhaly světlo vzhůru, což vytvářelo bizarní a groteskní hru stínů na mé tváři. Oči mého odrazu v matném světle svíček zářily, ale zdály se být prázdné, bez života.

Stíny se vlnily kolem obličeje, deformovaly jeho rysy a dodávaly mu tak zlověstný vzhled. Nos se prodlužoval a ústa, osvětlená jen zespoda, vypadala jako groteskní úšklebek, který nevyjadřoval radost, ale spíš osudovou hrůzu. Každý pohyb, každé zachvění mého těla se zdály ve světle svíček umocněny, jako by duše uvnitř něj zápasila s temnými silami.

Přes čelo se mi v odrazu přehnaly stíny, které proměnily vlasy v chaotické tmavé pruhy, zatímco krk, osvětlený světlem, se zdál být jako vycházející z propasti.

Zdálo se, že do místnosti ze zrcadla proniká zvláštní chlad, i když to nebylo možné. Po celém těle se mi ježily chlupy a já se najednou nemohl pohnout. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od svého odrazu, který mi tak moc naháněl strach. Měl jsem pocit, že když se přestanu dívat do zrcadla, stane se něco špatného. A tak jsem tam stál bez hnutí a vyčkával, co se bude dít.

Pak se za mými zády ozvalo podivné praskání a já měl strach, že jedna ze svíček zapálila plátno, jež bylo stále na zemi. Avšak to, co jsem uviděl, bylo mnohem horší. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Myslel jsem, že mě šálí zrak, jelikož to nebylo fyzicky možné. Ale bylo to tak. Dveře, které jsem před chvílí zavřel, se nyní vpíjely do stěny. Rychle jsem k nim přiskočil a snažil se zmáčknout kliku, která byla již z poloviny uvězněná ve zdi. Tahal jsem za ní veškerou svou silou, ale ona se jen nořila hlouběji do stěny. Začal jsem zarývat nehty do toho, co dříve bývalo dřevem, jen abych zjistil, že se již dotýkám. S tlumeným výkřikem jsem zavřel oči, ale když jsem je opět otevřel, muž, který měl být mým odrazem, pozvedl ruku a zamával. Ukazováčkem naznačil, abych k němu přišel blíže. Nechtěl jsem, avšak mou vůlí otupěly nohy a já se začal ke zrcadlu přibližovat s úsměvem na tváři.

Nyní jsem opět stál tváří v tvář svému odrazu, a neviditelné síly mě držely na místě, zatímco se obraz v zrcadle pomalu začal měnit. Už jsem si nehleděl do očí. Nyní jsem se znovu ocitl na dětském hřišti. Tentokrát jsem však nebyl uvnitř dění, nýbrž jako pozorovatel. Byl jsem divák, který byl nucen sledovat film, jehož konec již dávno znal.

Bylo mi patnáct a byl jsem plný vzteku na své rodiče. Jako obvykle mi ještě pár minut předtím nadávali do „neschopných ignorantů“ a „sociálních debilů“. Ten večer jsem si pamatoval. Setkal jsem se tam se dvěma kamarády, byli to jedni z mála dětí, které se se mnou bavily. Andrej s Oskarem ke mně přišli a poplácali mě po rameni na pozdrav.

Oba chlapci pocházeli ze znatelně chudších rodin, než jsem byl já sám, proto ke mně vzhlíželi a snažili se mi podbízet. Chovali se jako věrní pejsci, kteří přiběhli pokaždé, když je páníček zavolal. Považovali mě za Boha, který je dokáže protlačit do vyšších vrstev. Byli tak naivní, až mi to tehdy přišlo úsměvné.

„Něco pro vás mám, kluci,“ prohlásil jsem a z kapsy vytáhl malý plastový sáček s bílým práškem. Přišli ke mně blíže, aby se podívali na to, co držím v ruce.

„Kde jsi to sebral?“ zeptal se Oskar a na čele se mu objevil znepokojený výraz.

„Vzal jsem to z tátova stolu,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti to bylo od chlapa, který prodává různé zakázané věci u baru ve vedlejším městě. Ten muž vypadal jako bezdomovec, a dokonce tak i páchl. Byla to velmi pochybná existence, které se všichni rozumní lidé snažili vyhýbat. Já však byl v tom vzpurném věku, kdy se pomalu začala probouzet má dlouho utlačovaná rebelská stránka. Nic z toho však Andrej ani Oskar vědět nepotřebovali.

„Kdo si dá první kousek?“ vyzval jsem je, ale jejich váhavé pohledy mě zpětně znepokojily. Když jsem viděl Andreje, jak se snažil ustoupit, má hrdost mi nedovolila couvnout. Bez váhání jsem část prášku vysypal na lavičku a udělal z něj tenký proužek. Z kapsy jsem pak vytáhl hodnotnou bankovku, které se zajisté ani jeden z nich ještě nedotkl, a sroloval ji do ruličky.

„Ten, kdo to zkusí, dostane ruličku, se kterou to vdechne,“ prohlásil jsem a sledoval, jak se Oskar a Andrej nervózně rozhlíželi. Sice se mé srdce chvělo strachem, ale cítil jsem moc, kterou jsem měl nad nimi. Když se Oskar s obavami podíval na Andreje, ten si nakonec povzdechl a vzal si ruličku. Já mezitím vyráběl druhou pro Oskara. Andrej byl se svou částí hotov a já vybídl Oskara, aby pokračoval. Když byl zhruba v polovině, ozvalo se Andrejovo sípání. Lapal po dechu a držel se za hrudník. Oskar vstal od lavičky, ale nohy mu přestávaly fungovat, a tak se skácel do písku. Andrej byl již také na zemi a házel sebou na všechny strany. Několikrát se u toho uhodil do hlavy a Oskar mu nebyl schopný pomoci. Tehdy jsem to nedokázal ani já.

Nyní jsem se viděl utíkat zpět domů. Oba chlapce jsem tam tehdy nechal na pospas osudu. Pamatuji si novinové články o tom, že se dva nezletilí zdrogovali na dětském hřišti. Jeden skončil v kritickém stavu v nemocnici a druhý byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení. Zjistilo se, že Oskar měl predispozice k roztroušené skleróze, jež se mu pár dní po užití rozjela na plné obrátky. K tomu se mu přidaly těžké deprese, takže se několikrát pokusil zbavit života. Andrej na tom byl o něco hůř. Čtyři roky strávil ve vegetativním stavu na přístrojích, než se ho rodina rozhodla odpojit. Lékaři tenkrát prohlásili, že kdyby tam byl někdo s nimi a zavolal by záchrannou službu, mohl by Andrej žít dále svůj život.

„Byl jsem dítě!“ zakřičel jsem do zrcadla, „nemohl jsem vědět, jaké to bude mít následky.“

Snažil jsem se ospravedlnit před svým odrazem, který se na mě nyní mračil. Má slova mu přišla pouze jako výmluvy.

Jeho zamračená tvář se na mě však nedívala dlouho, jelikož se obraz v zrcadle opět proměnil. Tentokrát jsem viděl své dvanáctileté já, jak se potlouká v supermarketu S tichým vzrušením jsem vzal malou, barevnou hračku – dostatečně malou, aby se schovala do dlaně. Pomalu jsem přistoupil k jednomu klukovi ze své třídy, jenž byl zaměstnán komiksem, a hračku jsem mu šibalsky hodil do otevřeného batohu. Ničeho si nevšiml.

Opustil jsem obchod a čekal, co se bude dít. Zlomyslně jsem se usmíval, když spolužáka zadržela ochranka a odvlekla ho zpět do obchodu. Musel si ho vyzvednout otec, který tehdy nebyl zrovna nadšený z počínání svého syna. Díval jsem se, jak na něj cestou z obchodu křičí a pohlavkuje ho. Cítil jsem u toho jisté zadostiučinění, že nejen já mám rodiče, kteří se ke mně nechovají zrovna dobře. Jeho otec byl místní rváč, který nešel pro ránu daleko.

Tušil jsem, že doma dostane výprask. Co jsem však nevěděl, bylo to, že Jim skončí s roztříštěnou čelistí. Ten kluk doma dostal od otce takovou nakládačku, že skončil na tři neděle v nemocnici.

„Byla to jen sranda,“ řekl jsem důrazně, když se přede mnou začal obraz opět proměňovat, „nevinná lest. Nevěděl jsem, že je jeho otec takový rapl!“

Má obhajoba zmizela v prázdnu. Tentokrát jsem neviděl svůj odraz, ale cítil jsem jeho přítomnost. Vnímal jsem jeho ledový dech na svém zátylku. Nemohl jsem se však otočit abych se mu postavil tváří tvář. Po pravdě jsem ani nechtěl. Takto jsem si alespoň mohl namlouvat, že už zmizel a má noční můra se začíná blížit konci.

Ale poté se objevil obrys mé sestry, její oči plné strachu a deziluze, ten poslední pohled, jak se potápěla do vody. V ten okamžik se mi rozbušilo srdce. Tentokrát to však bylo jiné než při sledování předešlých vzpomínek. Nyní jsem doslova cítil vodu na svém těle. Byl jsem tak blízko celé situaci, až se má pozice pouhého diváka prolínala s přímým prožitkem a já ji najednou opět přidržoval pod vodou.

Opět se mi snažila vysmeknout a dostat se k hladině, ale já byl silnější. Držel jsem ji pod hladinou a sledoval, jak z jejího těla pomalu prchá život. Opět prožíval ten znepokojivě dobrý pocit moci a nedotknutelnosti.

„Co po mně chceš?" vykřikl jsem. Poslední pohled na mou sestru přede mnou zamrzl a já zůstal sám v bazénu s jejím bezvládným tělem. A poté obraz zčernal. Najednou jsem byl opět v matčině pracovně a mohl se hýbat. Třásl jsem se. Zrcadlo mi opět ukazovalo můj znepokojující odraz, který však už jen opakoval mé úkony. Neusmíval se na mě ani nemával. Oddechl jsem si.

„Věděl jsem, že to byla jen noční můra,“ uchechtl jsem se a ušklíbl se na zrcadlo.

Otočil jsem se a krev v žilách mi ztuhla. Stáli tam. Všichni tam byli se mnou. Má sestra, Andrej s Oskarem, matka s otcem a mnoho dalších, kterým jsem ublížil. Matka na mě hleděla s výhružkami v očích. Vypadala tak, jak jsem ji viděl naposledy, když jsem ji sundával mikrotenový pytlík z obličeje. Všichni po mně natahovali ruce a některým se i podařilo chytit mě za tričko. Jímala mě panika. Najednou jsem nemohl dýchat. Rozhlížel jsem se po dveřích, zatímco jsem se je snažil odstrčit, avšak ty nikde nebyly.

„Ne!“ křičel jsem z plných plic, „Nechte mě!“

Můj otec mě uchopil za vlasy a pár mi jich vyškubl. Usilovně jsem couval a omylem u toho narazil do zrcadla, které se skácelo k zemi a roztříštilo se na tisíc malých kousků. V tu samou chvíli mě chytila má sestra pod krkem stejně, jako já kdysi ji. Měla vytřeštěné oči podlité krví a její dotek byl ledový. Podařilo se mi ji odstrčit a vysoukat se z trička, za které mě držel Andrej s Oskarem.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Musel jsem se dostat okamžitě ven. Dveře sice zmizely, ale okno tam stále bylo. Na nic jsem proto nečekal a rozběhl se k němu. S jeho otevřením jsem se neobtěžoval, jednoduše jsem skočil skrz.

*

„Je to celé divné,“ prohlásil patolog, který dorazil na místo činu, „nic takového jsem za svou kariéru ještě neviděl, a to jsem ve službě už pěknou řádku let.“

„Celý případ je zvláštní, to nemohu popřít,“ přikývl policejní důstojník.

„Kdybych toho kluka neviděl před pár hodinami v márnici s jeho rodiči, nevěřil bych tomu, že je mu jen něco málo přes dvacet,“ kroutil patolog hlavou, „opravdu jste nahoře nenašli žádné barvy na vlasy?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou důstojník a pokračoval, „v celém domě byla odemčená jen jedna místnost, pokoj ve třetím patře, odkud vyskočil. Dveře byly dokořán otevřené a měly na sobě rýhy od nehtů. Jediné, co bylo uprostřed místnosti, bylo velké zrcadlo zahalené plátnem. Nic jiného.“

„Jak říkám,“ povzdechl si patolog, „zvláštní. Nejspíš zešílel. Kdo ví, co ten chudák viděl ve své mysli, že mu z toho zešedivěly vlasy.“