Ema

 

Je neděle, další obyčejný víkendový den, který trávím s Emou. Sleduji, jak si užívá své čokoládové lupínky s mlékem a sleduje u toho televizi, kterou jsem před chvílí vypnula. Tento boj s názvem „televize versus snídaně“ svádíme již několik týdnů. Věčné debaty na téma: „proč je nevhodné dívat se u jídla na televizi,“ mě začínají unavovat.

Povzdechnu si a dojdu k televizi, kterou ostentativně vytáhnu ze zásuvky. Ema mě proklíná pohledem s pusou naplněnou křupkami. Nic však neřekne.

Po snídani se vydáváme na dětské hřiště, které je od našeho malého bytu vzdálené zhruba pět set metrů. Cestou mlčíme. Ema zkoumá svět kolem sebe očima v nichž se mísí nevinnost a zvědavost. Vyhlíží pejskaře. Pokaždé, když nějakého uvidí, chytí mě svou malou ručičkou za rukáv a dožaduje se pozornosti s prosbou o pohlazení pejska. Většinou její žádosti zamítnu, jelikož by to mohlo představovat potenciální nebezpečí. Pokud by Emu pes pokousal, přineslo by to nespočet potíží, které by nás jen donutily k radikálním krokům.

Rozhlížím se kolem a dávám pozor na auta, která kolem nás projíždí. Přestěhovaly jsme se sem teprve nedávno, ale něco mi říká, že tu budeme moci nějakou dobu pobýt.

Velkoměsta jsou perfektní, každý je zde anonymní a nikdo se nestará o to, kdo vedle něj bydlí, dokud tedy nezačnete rušit noční klid, nebo neprodáváte návykové látky. V autobusech si s vámi nikdo nechce povídat a navazovat oční kontakt. Nikdo si vás neprohlíží, protože by to bylo neslušné. Každý delší pohled na neznámého člověka jen vzbuzuje dojem podivínství a potenciálního nebezpečí. Lidé jednoduše nastoupí a dojedou na místo určení, aniž by se zajímali o to, kdo s nimi jede. Toto město slibuje únik od minulosti, i přesto se však obávám, že stíny mě pokaždé dostihnou.

Dorazíme na hřiště a já dám Emě napít čisté vody. Posadím se na jednu z laviček, které jsou ve stínu, a pozoruji okolí. Maminky, které tu jsou se svými ratolestmi, si buď povídají s kamarádkami nebo mají v rukou své smartphony a s někým si textují. Sem tam vzhlédnou, aby své dítě zkontrolovaly a když zjistí, že je v pořádku, vyfotí ho a fotku zveřejní na sociálních sítích, aby se prezentovaly jako dokonalé matky, které svým dětem dopřávají vše, co potřebují. Včetně pobytu na čerstvém vzduchu.

Já žádné sociální sítě nemám. Po pravdě se jim snažím vyhýbat. Nechci po sobě zanechávat jakoukoliv digitální stopu a nemám potřebu exhibovat Eminy fotky na internetu, aby si je každý úchyl mohl prohlížet z různých úhlů. Ema je jen moje a já ji nikomu nedám.

Sleduji, jak se houpačky rytmicky pohybují nahoru a dolů. Tři děti, nejspíše sourozenci, pobíhají kolem klouzačky a hrají na babu. Jedna rusovlasá holčička se snaží navázat kontakt s chlapcem, který obchází hřiště s klacíkem v ruce, ale zdá se, že ji zcela ignoruje.

Ema si osaměle staví hrad z písku a vypadá spokojeně. Stejně jako já, ani ona k životu nepotřebuje nikoho jiného. Občas zvedne hlavu nahoru a usměje se na mě. Pokývám jí a ona se vrátí zpět ke své stavbě. Možná by z ní mohla být jednou architektka, vzhledem k tomu, s jakou precizností se staví k plácání písku. Sama jsem zvědavá, na jakou profesní dráhu se jednou vydá.

Na hřiště přijde další maminka s kočárkem, ve kterém sedí zhruba dvouleté dítě. Posadí se na osamělou lavičku a svého malého synka, oblečeného v tenké modré bundě, odpoutá z kočárku. Do rukou mu dá lopatičku a hrabičky, a ukáže na pískoviště. Dále mu už nevěnuje pozornost. Vezme si na klín notebook a začne do něj něco ťukat. Chlapeček s úsměvem cupitá k pískovišti a málem zakopne o jeho hranu. Matka si toho nevšímá, je jí jedno, zda se její syn dostal v pořádku na místo.

Ema natáhne ruku k malému kloučkovi, který to vnímá jako přátelské gesto. Usměje se na něj a podá mu hrabičky, je tak hodná. Jsem hrdá na to, jaká mladá slečna z ní za těch pár let, co jsme spolu, vyrostla. Usměji se na ni a sleduji okolí. Houpačky jsou nyní volné a pomalu se kolébají sem a tam. Vítr, který dětem čechrá vlasy jim však nedovolí, aby se zcela zastavily. Jednoduše se zlehka pohupují a čekají na to, až se na ně někdo opět posadí a rozpohybuje je tak moc, že se málem obmotají kolem tyče, na níž visí.

Půlmetrová horolezecká stěna, která je nakloněná směrem ke klouzačce, a slouží tak dětem jako jedna z cest nahoru, je nyní taktéž opuštěná. To se však nedá říct o malém domečku. Skupinka pěti dětí se mačká uvnitř a hraje si na vydávání písečného jídla.

Znovu pohlédnu na Emu a vidím, jak s chlapečkem pomalu vkládá písek do nádobíčky, ve tvaru ryby. Na chvíli se zasním a vzpomínkami se vrátím do dne, kdy jsem ji poprvé spatřila. Byla tak drobná. Ležela v kočárku a usmívala se na mě. V daný okamžik jsem zcela jistě věděla, že patříme k sobě. My dvě, jsme pro sebe byly stvořené. Okamžitě jsem se do ní zamilovala a cítila jsem, že i ona do mě. Trhalo mi srdce, když ke kočárku přišla její biologická matka a prudce s ním trhla, jako by ji snad její holčička otravovala.

„Co čumíš,“ obořila se na mě a dříve, než jsem stačila odpovědět, jela k pokladnám. Rychle jsem se natáhla pro balíček sušenek a opatrně se vydala za ní. Sušenky byly jediná položka v mém nákupním vozíku, takže jeden z mladých mužů ve frontě na kasu mě pustil před sebe. To mi dopomohlo k tomu, abych rychle doběhla ke svému autu, dříve, než matka s malou Emou opustila obchod. Kvapně jsem nasedla a hleděla do zpětného zrcátka. Sledovala jsem matku s mou malou holčičkou, jak kráčela k bílému modelu Hondy Civic a kočárek tlačila jen jednou rukou. Byla jsem přesvědčená o tom, že se holčičce nedostává dostatečné lásky. Matka se na ni neustále mračila, a proto jsem musela jednat. Sledovala jsem ji autem až k ní domů, abych mohla připravit plán. V srdci jsem cítila, že Emu musím mít.

Dala jsem výpověď ve své, mizerně placené, práci a připravovala se na příchod dcerky. Dala jsem inzerát na pronájem garsonky, ve které jsem nyní bydlela, a ani ne za tři dny se mi ozval zájemce. Mezi zařizováním stěhování a pronájmu jsem tři týdny pečlivě sledovala matku s dcerou. Ukázalo se, že má další tři děti a více se stará o ně, než o tu malou bezbrannou a překrásnou bytost. Nemohla jsem dopustit, aby Ema musela vyrůstat s touto ženou, a ještě s tak příšerným jménem, které jí rodiče dali. Lídia. Toto jméno se k ní vůbec nehodilo!

Ještě před tím, než byl můj plán uskutečněn, jsem musela zařídit jednu důležitou věc, bez které bychom se neobešly. Doklady o tom, že mám dceru a její rodný list. Poprvé za svůj život jsem děkovala za vymoženosti moderní doby. Zjistila jsem, že existuje jedna stránka, která se nachází v internetovém podsvětí. Tam se dá koupit, na co si člověk vzpomene, včetně falešných dokladů. Měla jsem strach, že na to někdo přijde, že ta stránka bude určitě patřit tajné policii, ale Ema mi za ten risk stála. Musela jsem to pro ni udělat. Musela jsem to udělat pro nás!

K mému překvapení se vše povedlo. Doklady přišly do týdne. Nic mi v tu chvíli nebránilo, abych strávila zbytek života se svou milovanou holčičkou.

Veškeré potřebné věci jsem již měla v autě. Pár nezbytností, které jsou nutné k životu s dítětem, a potraviny na tři dny. Bude nás čekat dlouhá cesta a my musíme být připravené.

Čekala jsem, až se Ema ocitne ve svém kočárku bez dozoru. Stalo se tak, až když se začalo stmívat. Nechali to ubožátko venku v kočárku, zatímco matka vařila večeři a její sourozenci si hráli v domě. Chopila jsem se příležitosti, vyběhla jsem ven v pánském oblečení a s nalepovacím knírkem, rychle vyměnila Emu za plastovou hračku mimina z obchodu a utíkala jsem zpět do auta.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem myslela, že dostanu infarkt. Rychle jsem Emu připoutala do sedačky tak, aby byla v bezpečí, a auto se rozjelo. I přes touhu pořádně šlápnout na plyn jsem musela jet pomalu. Nesměla jsem na sebe upoutat pozornost kohokoliv, kdo by šel po ulici. Teprve na hlavní silnici, asi o pět kilometrů dál, jsem zrychlila. Za jízdy jsem si rozpustila vlasy, sundala nalepovací knírek, kšiltovku i falešné brýle. Vše jsem házela na místo, které bylo určeno pro nohy spolujezdce.

Když jsem vyjela z města a projížděla opuštěnou lesní cestou, zastavila jsem na kraji silnice a rychle si sundala pánskou mikinu. Kalhoty, které byly tak o tři čísla větší, jsem rovněž svlékla a oblékla si jiné, tentokrát již dámské. Vše jsem s největší precizností dala do pevného igelitového pytle a zauzlovala jej. Vystoupila jsem z auta, vyměnila SPZku na svou původní a vrátila se zpět na místo řidiče. Plechové, kradené označení svého auta jsem schovala do krabice a znovu jsme se s Emou rozjely. Byla to dlouhá cesta. Přejely jsme hranice státu a já se konečně odvážila zastavit na odpočívadle. Ema už nějakou dobu plakala, měla hlad, musela jsem ji jako správná matka nakrmit. Bylo to těžší, než se zdálo, ale zvládly jsme to.

Žádný policista nás cestou nezastavil a když jsme se s mým malým zázrakem dostaly do dalšího lesa, rozdělala jsem oheň a spálila vše, co jsem měla při jejím uzmutí na sobě. Trvalo to pár hodin, než oheň vyhasl. Ema mi spala v klokaní zavinovačce na prsou a já pocítila klid. Daný okamžik a žár uhasínajícího ohně nás očistil.

„Už nás nic nerozdělí, miláčku,“ zašeptala jsem, znovu se usmála.

Tehdy jsem jí slíbila, že se o ni vždy postarám, a to také dělám. Snažím se jí splnit vše, co ji na očích vidím. Když začala mluvit o tom, že by chtěla bratříčka nebo sestřičku, okamžitě jsem řekla, že to není možné. Pak jsem si však začala všímat, kolik matek se o své ratolesti nezajímá a došla k závěru, že i toto přání své dcerce musím splnit. A myslím, že jsem jí nyní našla bratříčka.

Jeho matka si ho stále nevšímá a já cítím, že je na čase se znovu přestěhovat. Tentokrát však pojedeme ve třech.

Když vidím, jak si s Emou krásně hrají, vím, že on je ten pravý. Potajmu v hlavě procházím chlapecká jména, než narazím na to nejdokonalejší, které se k němu dokonale hodí. Bude to John.