Jízda autobusem

 Jízda hromadnou dopravou je nedílnou součástí našeho každodenního života. Když nemáme auto, ať už z toho důvodu, že náklady na život v České republice jsou asi tak nízké jako výška Mont Everestu v porovnání s horou Říp, nebo proto, že se hlásíte k modernímu ekologickému smýšlení, a snažíte se k planetě chovat ohleduplněji je váš život podstatně omezen v oblasti dopravy kamkoliv.

Zbývá vám tedy jen pár možností: můžete se hned v brzkých hodinách pustit do cvičení v podobě ranního sprintu, přičemž vám do otevřené pusy vlétne pár much, čímž jste obohaceni o proteiny a zároveň i po snídani, nebo se rozhodnete trénovat na Tour de France a zvolíte jízdu na kole. Skýtá se vám tak jedinečná možnost proplétat se mezi auty, stojícími na silnici v nekonečné koloně a občas jim ukázat zdvižený palec a obohatit je o úsměv pro dobrý start dne. Potom však musíte doufat, že se kolona nerozjede tak rychle, aby vás daný řidič dostihl. Nemuselo by to dopadnout zrovna nejlépe. Člověk by snad ani nevěřil, jak směs ranní frustrace z pozdního příchodu do práce a nedostatek kofeinu může pocuchat nervy. V takovém případě se nálada člověka za volantem rovná náladě hladové ženy.

V neposlední řadě je tu možnost cestování hromadnou dopravou. Když se pro tuto cestu rozhodnete, vlastně se dobrovolně připravujete na dovolenou do tropické destinace a zároveň si připomínáte ne zrovna dávnou historii.

Nekonečné fronty, tvořící se před nástupem do autobusu, připomínají dobu, kdy naše babičky stály frontu na banány. Strkanice před vstupem dovnitř zas připomíná průběh Sametové revoluce a boj o poslední sedadla je téměř srovnatelný s občanskou válkou. Přeplněný vnitřní prostor evokuje v člověku pocit, že je na veřejné pláži v Bulharsku v srdci hlavní turistické sezóny, a vlhký, vydýchaný vzduch tento dojem jen umocňuje.

Každý uvnitř, včetně vás, se potí, jako v sauně, takže s klidem v duši můžete během pracovního týdne vynechat wellness, jelikož po pěti minutách cesty jste tak prohřátí, jako po jednom dni na slunci v Botswaně.

Různé pachy, které vás ze všech stran obklopují, ať už pochází z podpaží, úst či jiných tělních otvorů, připomínají práci v JZD, a vy se tak v myšlenkách znovu dostanete do doby, kdy naši předkové pracovali s hospodářskými zvířaty. V tu chvíli vám pocit, že jste se ocitli v jakémsi zoologickém parku, přijde až úsměvný.

Když se autobus konečně rozjede rychlostí Formule 1, kterou řidič zvolil,  začne se pohybovat po silnici, jejíž kvalita se rovná silnici spojující Kongo s Keňou, poprvé v duchu poděkujete Bohu za lidské airbagy, kterých je kolem vás dostatek.

Pomalu se začínáte přizpůsobovat klimatu, jež vládne v autobuse a snažíte se nemyslet na to, kolik bakterií a virů vychází z chrchlajícího chlapa, který vás používá jako opěrku, putuje vzduchem. Snažíte se soustředit na cokoliv, co by vás alespoň trochu uklidnilo, avšak jediné, co se jen okrajově podobá uklidňujícímu bílému šumu, je konverzace dvou pubescentních dívek, jejichž hlavním problémem je zapomenuté heslo na Tik Tok, popřípadě špatně vypadající tričko jejich „crushe“, které mu neladí k barvě kalhot.

V malé chvilce nepozornosti vás přepadne žena s mastnými vlasy a kruhy pod očima, jež vás žádá o pár drobných a když ji zdvořile odmítnete, prokleje váš život.

A po všech těch peripetiích se nezdá být ničím překvapujícím, že po vystoupení z kloubového autobusu, který teď připomíná spíše poslední část trávicího traktu než dopravní prostředek, na vás na zastávce čeká muž s cedulí hlásající konec světa. Procházíte kolem něj a mimochodem pronášíte: „Už aby to bylo, kamaráde.“