Příběhy Leny Šulákové

  Páteční večer přichází a s ním i konejšivý odpočinek po vyčerpávajícím pracovním týdnu. Malé děti jdou poslušně do peřin dříve, aby svým rodičům dopřály chvilku klidu a soukromí. Zatímco náctileté dívky vyráží za zábavou do knižního klubu nebo na kurz vyšívání, dospívající chlapci ukájí své potřeby plněním domácích prací či dobrovolným studiem poezie. Mladý, zamilovaný a bezdětný pár se chystá oslavit nadcházející volno uspokojující partnerskou aktivitou: hraním deskové hry. Výběr dnešního večera se stává osudovým. Dívka se rozhodla otestovat pevnost jejich vztahu. Na stůl pokládá hru, jež rozhodne o tom, zda jsou jako pár kompatibilní a vydrží spolu navěky. S důležitostí císařovny pokládá na stůl hru, jež rozhodne o budoucnosti vztahu. Člověče, nezlob se! Jen co její partner vidí slova tištěná na staré kartonové krabici, jeho čelo se orosí. Sáhne po křížku na krku a hledá svěcenou vodu, aby zahnal zlé démony, kteří toto prokleté dílo doprovázejí. Po vysvěcení celého bytu p...

Jen co se ozve školní zvonek, srdce každého žáka bije na poplach.   Vyučující se stává neporazitelným superhrdinou, se sluchem netopýra a zrakem sokola. Je vyzbrojena svou majestátní, červenou propiskou. S jejím vstupem do třídy se všichni automaticky postaví do pozoru, záda mají rovná jako pravítka, a v tichosti sledují, jak se učitelka usazuje na svůj trůn v podobě pojízdného křesla za katedrou. V době písemných prací oplývá nadpřirozenou silou. Žákům stékají kapičky potu po čele a byť jsou zapřisáhlými ateisty, modlí se ke všem bohům, které kdy člověk v historii zmínil. Někteří apelují na Poseidona, aby vzal písemky s sebou na nejhlubší dno oceánu, jiní zas doufají, že Šiva vyslyší jejich nářky a zničí celé universum, než stihnou odpovědět. Všichni si, podle rad, nejdříve přečtou zadání, která jsou pro ně srozumitelná asi tak, jako Klingonština pro fanouška Star Wars, a začíná je jímat panika. V daný okamžik se třída rozdělí. Na jedné straně sedí ...

  Nevím, kdy přesně to začalo. Po pravdě si zcela nedokážu vzpomenout, kdy se u mě poprvé objevila ona touha udělat něco zakázaného. Zcela jistě však dokážu říct, kdy jsem tomu zcela propadl. Od útlého věku jsem byl spíše strašpytel nežli pomyslný hrdina. Spal jsem s rozsvícenou lampičkou a otevřenými dveřmi. Moji rodiče vždy museli zkontrolovat veškeré skříně v mém pokoji, abych dokázal zavřít oči. To trvalo zhruba do mých deseti let. Pak jsem byl již klidnější, ale i přes to mě vše vylekalo. Náš pes, který na mě upíral své oči během toho, co jsem jedl. Naše kočka, která se mi otřela o nohu bez toho, aniž bych si jí předtím všiml. Svět se mi jednoduše zdál příliš nebezpečný na to, abych v něm žil. Rodiče mě dokonce párkrát poslali na psychoterapii, ale k ničemu to nebylo. Zhruba v šestnácti letech jsem potkal Andreu. Když nad tím tak přemýšlím, možná ona představovala ten pomyslný první krůček na mé cestě do podsvětí. Andrea byla krásná a já jí propa...

  Pomáhat ostatním byla vždy náplň mé práce. Je to takové hezké povolání, které vám dá pocit uspokojení. Chodíte domů až k ránu, po noční směně, staráte se o různé pacienty, povídáte si s nimi, měníte jim plíny, ošetřujete jim rány a některé i krmíte. Odvažujete léky, pomáháte na operačním sále. Máte mnoho různorodých možností ke své specializaci. Nehledě na to s kolika zajímavými lidmi se dostanete do styku. Špičkoví lékaři, státní zástupci, manažeři a podobně. Každý je přeci zranitelný, nikdo z nich není superhrdina, aby bez jediného škrábance přežil autonehodu nebo pád z vysokého žebříku. Já osobně pracuji na dvou pracovištích. První je nemocnice v našem hlavním městě a má druhá práce se nachází v imunologické laboratoři. Jistě, není to zrovna dokonalá kombinace, co se volného času týče, jenže ruku na srdce, která práce vám čas nesebere. Nehledě na fakt, že v laboratořích jsou fascinující věci. Až na zkumavky, ve kterých se tam skladuj...