Příběhy Leny Šulákové

Má rodina se vždy zabývala starožitnostmi. Naše vila na předměstí byla od přízemí až do třetího patra naplněna všemi možnými předměty s dávnou historií. Otec na burze vydělával víc, než jsme potřebovali, a matka tak mohla přihazovat na aukcích a shánět vzácnosti, které si nesly svůj příběh s sebou. V domácnosti, kde nebylo místa pro obyčejnost, se u nás nikdy nenacházela lampička z velkoobchodu, nýbrž první lampa, která byla v dějinách lidstva vyrobena. Na jídelním stole se majestátně tyčila viktoriánská váza a v obývacím pokoji stálo křeslo z nedalekého panství. V celém domě byl od mého raného věku zákaz sahat na věci ve vitrínách. Se sestrou jsme si do domu nesměli zvát kamarády, protože se naši rodiče obávali, že by mohli něco rozbít, či ukrást. Náš dům tak zel prázdnotou až na čtyři dny v roce. Pokaždé, když se mělo roční období, uspořádali moji rodiče snobský večírek, kde se chlubili svým vybavením a dávali svůj život na odiv. Tyto slavnostní večery jsem nesnášel. Rodiče nás o

  Jízda hromadnou dopravou je nedílnou součástí našeho každodenního života. Když nemáme auto, ať už z toho důvodu, že náklady na život v České republice jsou asi tak nízké jako výška Mont Everestu v porovnání s horou Říp, nebo proto, že se hlásíte k modernímu ekologickému smýšlení, a snažíte se k planetě chovat ohleduplněji je váš život podstatně omezen v oblasti dopravy kamkoliv. Zbývá vám tedy jen pár možností: můžete se hned v brzkých hodinách pustit do cvičení v podobě ranního sprintu, přičemž vám do otevřené pusy vlétne pár much, čímž jste obohaceni o proteiny a zároveň i po snídani, nebo se rozhodnete trénovat na Tour de France a zvolíte jízdu na kole. Skýtá se vám tak jedinečná možnost proplétat se mezi auty, stojícími na silnici v nekonečné koloně a občas jim ukázat zdvižený palec a obohatit je o úsměv pro dobrý start dne. Potom však musíte doufat, že se kolona nerozjede tak rychle, aby vás daný řidič dostihl. Nemuselo by to dopadnout zrovna nejlépe. Člověk by snad ani nevěři

  Dnes jedu za svou nemocnou vnučkou. Sice je jí deset, ale musí ji někdo pohlídat. Má epilepsii a vysoké horečky jí vyvolávají záchvaty. Nastoupím do autobusu a mladý chlapec mě pustí na své místo, protože už žádné jiné prázdné sedadlo v autobuse není. Slušně poděkuji a usměji se na něj. Je dobré vědět, že slušní lidé ještě nevymřeli. Vytáhnu kapesní zrcátko a zkontroluji svoje vlasy, jsou jako vždy bezchybné. Obličej, který se na mě dívá ze zrcátka, je místy povislý, ale na šedesátnici nemám stále tolik vrásek jako mé známé. Když dorazím ke své dceři domů, vnučka mě na přivítanou obejme. Řekne, že už nemá teplotu, a vytáhne si na stůl sešity s úkoly, které se jí za dobu nemoci nakupily. Celou dobu, kterou věnuje svým úkolům, nad ní stojím. Vím, že to nemá ráda, protože ji to znervózňuje, už mi to několikrát říkala, ale já na to nedbám. Vidět, jak je nervózní a dělá chyby, za které ji můžu vyčinit, mě uspokojuje. Pokaždé, když se splete, řeknu jí, že je neschopná a sleduji, jak se v

  Je neděle, další obyčejný víkendový den, který trávím s Emou. Sleduji, jak si užívá své čokoládové lupínky s mlékem a sleduje u toho televizi, kterou jsem před chvílí vypnula. Tento boj s názvem „televize versus snídaně“ svádíme již několik týdnů. Věčné debaty na téma: „proč je nevhodné dívat se u jídla na televizi,“ mě začínají unavovat. Povzdechnu si a dojdu k televizi, kterou ostentativně vytáhnu ze zásuvky. Ema mě proklíná pohledem s pusou naplněnou křupkami. Nic však neřekne. Po snídani se vydáváme na dětské hřiště, které je od našeho malého bytu vzdálené zhruba pět set metrů. Cestou mlčíme. Ema zkoumá svět kolem sebe očima v nichž se mísí nevinnost a zvědavost. Vyhlíží pejskaře. Pokaždé, když nějakého uvidí, chytí mě svou malou ručičkou za rukáv a dožaduje se pozornosti s prosbou o pohlazení pejska. Většinou její žádosti zamítnu, jelikož by to mohlo představovat potenciální nebezpečí. Pokud by Emu pes pokousal, přineslo by to nespočet potíží, které by nás jen donutily k ra