Chtěný

 

Petr se narodil přesně o čtyři roky, třicet dva dní, sedm hodin a dvanáct minut dříve než já. Pamatuji si, jak ho moje máma jednou označila za nehodu, která se stala po jedné lahvi Jacka Danielse a brku. Tehdy jsem byl malý a nechápal jsem, co přesně tím myslela, ale v hlavě mi utkvělo jedno jediné slovo: nehoda. Já oproti tomu byl chtěný. Byl jsem, jak by někdo řekl, vymodlené dítě, které podle mého dědy na zem seslal sám Bůh. Já osobně si myslím, že zrovna ten s mým zrozením neměl nic společného.

Moji rodiče se Petrovi vždy více věnovali, protože potřeboval speciální péči. V jeho pěti letech mu byl diagnostikován elektivní mutismus s mentální retardací a rodiče se mohli přetrhnout, aby mu maximálně pomohli. A když si měli rodiče vybrat mezi poskytnutím pomoci mně nebo Petrovi, vždy si vybrali Petra, protože já ji podle nich nepotřeboval. Byl jsem pro ně výjimečný a postradatelný zároveň. Tuto skutečnost jsem začal vnímat v předškolním věku. Tehdy mi začalo docházet, že na vše budu vždy sám.

Petrovu nemluvnost způsoboval stres, to byl obecně platný fakt. Stačilo, aby se na něj někdo zle podíval, nebo spíš, aby si Petr myslel, že se na něj někdo zle kouknul, a přestal mluvit. Rodiče, naše matka především, kolem něj skákala, jako by měl rakovinu v posledním stádiu. Štvalo mě to, tedy alespoň do chvíle, kdy jsem zjistil, jakou moc mi dává jeho nemoc do rukou.

Můj bratr byl nezdravě fixovaný na naše rodiče. Udělal by cokoliv, aby je ochránil, doslova cokoliv. Lituji jen jediné věci: že jsem na to nepřišel dříve. Díky jeho znevýhodnění jsem mohl udělat doslova cokoliv, ovšem jen pokud to bratra přivede do stresové situace, do té míry, aby nemohl mluvit. Další výhodou bylo, že když Petr dostal svůj záchvat a rodiče se mi věnovali, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Byl jsem přehlížený, protože veškerá jejich pozornost se soustředila na mého bratra. Jejich ostražitost vůči mému chování polevila a já měl volné pole působnosti. Kdybych svůj život měl přirovnat ke hře, byla by to šachová partie. Lidé sedící naproti sobě v naprostém tichu, plánující vítězný tah.

Pamatuji si, že jako malého mě štvalo, když se všichni motali kolem Petra. Vědomí, že ať udělám cokoliv výjimečného, přesto nebudu mít jejich plnou pozornost, mě trápilo. Nikdy nebudu středobodem jejich vesmíru, protože je tu můj bratr. Proto mě od určitého věku začalo jistým způsobem škodolibě těšit, když se mu přihodilo něco nepříjemného. Sice se zas vše točilo kolem něj, ale já si užíval jeho diskomfort.

Poprvé k tomu došlo náhodou. Seděli jsme s bratrem u stolu a pracovali na domácích úkolech, a já ho provokoval tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl. Drkal jsem do něj „omylem“ loktem tak, aby jeho, jinak vždy úhledné písmo, vypadalo podobně jako to moje. Vždy, když se do slova zabral a vedl po papíře úhledné kličky, jako učitelky v prvních třídách, když se snaží naučit děti psát, drkl jsem mu do ruky. Vydržel to přesně osm minut a třináct vteřin. Pak se jeho ruka začala zatínat v pěst a jeho tělo se chvělo zlostí. Poslední tečka, kterou jsem své provokace vyplazeným jazykem, vedla k tomu, že mi dal facku. Rána byla tak hlasitá, že ji slyšela i máma v kuchyni. Přiběhla s utěrkou v ruce, aby zjistila, co se stalo. Uviděla mě, jak si masíruji levou tvář, která byla čerstvě zarudlá. Zvedl jsem paži a ukázal na bratra, který se nadechoval, aby něco řekl, ale jeho obtíže mu to nedovolovaly. Marně lapal po dechu a já ucítil příležitost.

„Petr mě praštil!“ vykřikl jsem a opět si promnul bolavou tvář.

„Co jsi mu udělal?“ byla první reakce mé matky.

„Nic! Psali jsme si úkoly a on byl naštvaný, protože mu to nešlo. Pořád tam něco gumoval a pak mi vrazil facku!“ řekl jsem svou upravenou pravdu. Tehdy snad poprvé za můj život máma ztratila s Petrem nervy a začala na něj křičet. Dokonce po něm mrskla utěrku, kterou dřímala v ruce. Jsem si jistý, že právě v ten okamžik se ve mně něco zlomilo. Uvědomil jsem si, že místo výčitek za to, že své matce lžu, se dostavila radost. Strach vystřídalo hluboké uspokojení z toho, že konečně jsem jednou na prvním místě. Alespoň jednou jedinkrát jsem byl já ten, kdo měl celou situaci v rukou. Byl to slastný pocit a já se ho nehodlal vzdát, i když jsem se za něj trochu styděl.

Dny plynuly a pocit nadvlády ustával. Po onom incidentu se vše začalo vracet do zajetých kolejí „chudáček Petr“ a já pomalu vystřízlivěl. Občas jsem bratrovi provedl nějakou malou škodolibost, ale nic, co by mě zcela uspokojilo. Přemýšlel jsem nad tím, čím to je, a trvalo mi celkem dlouho, než k tomu můj malý nevyzrálý mozeček došel. Nebyli do toho zapojení rodiče. To moje matka byla tehdy tou pomyslnou třešničkou na dortu. Její bezprostřední reakce smíchaná s Petrovou tenzí byla ta odměna, a ve chvíli, kdy jsem na to přišel, začal jsem plánovat, co udělám, a hlavně, jak to udělám.

Nechtěl jsem jednorázový pocit vítězství, tak jak tomu bylo v kuchyni. Potřeboval jsem něco stabilního s velkolepým cílem. Někomu by se možná mohlo zdát, že to bylo jen několik náhodných věcí, ale to by byl omyl. Každá jedna událost navazovala na další, společně gradovaly a přilévaly vodu do již plného džbánku trpělivosti mých rodičů.

Ze začátku jsem si hrál na skřítka, který kradl Petrovi věci. Oblíbená modrá pastelka tam, třetí ztracená čepice támhle. Všechny tyto aktivity měly jediný cíl: zpochybnit rodičovskou důvěru v Petra. Jeho tenze a stavy beznaděje byly pro mě příjemným bonusem. Nejlepší na tom bylo, že ani on sám netušil, že tyto partizánské akce páchám já. I Petr si to dával za vinu a ztrácel víru v sebe sama, jen díky takovýmto blbostem.

Fáze dvě nastala až když jsem byl trochu starší. Kamarád mi půjčil lovecký nůž, který ukradl tátovi, a já si ho vzal na vycházku s Petrem. Bylo to zrovna v období bratrovy puberty, kdy moji rodiče byli rádi, když ho šel vyvenčit někdo jiný. Jeho chování se tehdy zhoršilo. Vše na něj dopadalo mnohem víc než kdy předtím.

Šli jsme se projít do lesa a následně se uhnízdili v domku na stromě. Ukázal jsem mu lovecký nůž a on si ho fascinovaně prohlížel. Tupou stranou jsem mu ho přikládat ke krku a hráli jsme si tak na vojáky na Blízkém východě.

Začali jsme pomalu slézat ze stromu a já nechal nůž Petrovi. Už začal být podrážděný z hladu, a tak mi došlo, že to je ta pravá chvíle. Věděl jsem, že máma s tátou vaří v kuchyni, jejíž okno bylo otočené do zahrady. Nenápadně jsem kontroloval, zda se rodiče dívají, a když nastala ta správná chvíle, použil jsem jedno ze slov, které bratr nesnášel a poslal ho na jeho účet. Petr, s nožem stále v ruce, se ke mně rozeběhl a chytil mě za tričko. Namířil na mě nůž a opět začal lapat po dechu. Dokážu si představit, co mi tak v danou chvíli mohl chtít říct, a můžu s klidem tvrdit, že by to nic hezkého nebylo.

Otec byl první, kdo nás z okna zaregistroval. Viděl, co jsem chtěl, aby spatřil: nepříčetného Petra s nožem v ruce u mého krku. Vyběhl ven a začal se domáhat vysvětlení.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit? Proč na něj míříš touhle kudlou?“ zařval a vytrhl bratrovi lovecký nůž z ruky. „A ty jsi mu udělal co? Čím jsi ho vyprovokoval?“

Jeho otázky jsem nechal bez reakce, jen jsem mlčky pokrčil rameny.

„Tak sakra, už někdo něco řekněte! Jeden nebo druhej, je mi to fuk, hlavně už mluvte!“ řekl, když ven vyšla i máma. Odpovědi se však ani jeden z nich nedočkal. Ten den jsme šli spát bez večeře, ale mě to nevadilo. Byl jsem spokojený.

Po tomto incidentu Petr začal opět chodit na terapie. Během jeho dospívání s bratrovou docházkou k psychologovi rodiče trochu polevili. Byli hodně zaměstnaní a především vyčerpaní, nepozorní k tomu, co se dělo. Mně to vyhovovalo, Petra trápilo. Nastalo dlouhé mlčení a tajné rodičovské rozhovory o tom, co se s jejich prvorozeným děje a co víc by mohli udělat.

Bylo období, kdy jsem se i já snažil dát si od Petra odstup. Problém však byl, že on byl všudypřítomný. Vstal jsem a byl tam Petr, přišel jsem do školy, kde si mě dobírali kvůli Petrovi, čtyři dny v týdnu jsem po škole musel vyzvedávat Petra, protože rodiče měli obavu, že by se mu mohlo něco přihodit. Přišli jsme domů a bum, musel jsem na bratra dávat pozor. Byl jednoduše všude. Pomyslná koule na noze, které jsem se nemohl zbavit. Nemohl jsem od ní utéct, a tak mi nezbývalo nic jiného než si svou frustraci vybít na něm v podobě škádlení. Nemohl jsem jinak, kdybych to nedělal, zbláznil bych se z něj.

Když mi bylo patnáct a jemu devatenáct, rozhodl jsem se pro konečné řešení. Bylo toho už dost a já věděl, že přišel ten pravý čas, jak se ho zbavit, jak se od něj osvobodit.

Sehnal jsem zbraň a donutil ho, aby ukončil život našeho psa. Nechtělo se mu, jak se dalo čekat. Musel jsem tedy využít jedinou, dostatečně silnou páku na to, abych ho k tomu donutil.

„Pokud to okamžitě neuděláš, zabiju naše rodiče a nechám tě tu samotného, aby ses o sebe postaral,“ řekl jsem s ledovým klidem, „je to na tobě.“

Ozvala se hlasitá rána a pak se rozhostilo ticho. Bratr se sesypal na zem a já ho chvíli sledoval, jak hystericky pláče. Také jsem se rozplakal. Nebylo to tak, že bych měl radost ze smrti našeho psa. Měl jsem ho rád, ale muselo to tak být. Byl prostředkem pro mé osvobození.

Rozběhl jsem se domů a se slzami v očích vylíčil svou pravdu rodičům. Řekl jsem, co bratr udělal, a modlil jsem se, aby to i pro ně byla poslední kapka. Na chvíli jsem pocítil obavy, že ani tohle je nedonutí k tomu, aby ho dali pryč. Aby ho odstranili z našich životů. Moje obavy se však rozplynuly, když rozrušený bratr od psí krve napochodoval do kuchyně jako terminátor, popadl nůž a vyřítil se na mě. Věděl jsem, že i on toho má dost. I on mě v daný okamžik nenáviděl tak moc, jako já jeho.

„Petře, co to děláš?“ křičela matka, „polož ten nůž!“

Bodl mě do ruky, kterou jsem se bránil. Věděl jsem, že nádoba trpělivosti nás všech už přetekla. Petr sdílel mou nenávist, rodiče popadlo zoufalství. Vše bylo tak, jak jsem naplánoval, v co jsem se modlil celé své dětství.

„Doprdele, co to do tebe vjelo? Co je s tebou špatně, sakra! Tak už proboha něco řekni! Řekni už konečně něco!“ řval otec na bratra, když ho ode mě odtáhl. I jemu v danou chvíli tekly slzy po tvářích.

Petra odvezli do psychiatrické léčebny, mě pro změnu do nemocnice zašít ránu. Jizvu mám na ruce dodnes. Připomíná mi vše, co jsem musel kvůli němu protrpět. Jak daleko jsem musel zajít, abych se od něj oprostil.

Rodiče ho pravidelně navštěvovali. Jezdil jsem s nimi jednou za měsíc, jen abych se ujistil, že tam zůstane. Vždy, když mě viděl, měl záchvaty vzteku. Lékaři mu předepisovali léky na zklidnění a na mě se obrátila štěstěna, jelikož si to nikdo nespojil.

Roky ubíhaly a já se konečně dočkal pozitivní pozornosti rodičů. Konečně tam byli jen pro mě, vnímali jen mě. Věnovali se mi a nebrali mě jen jako chůvu. Byla to pro mě ta nejšťastnější léta. Roky bez bratra, jen já, máma a táta. Byli jsme konečně volní.

I chování okolí se vůči mně změnilo. Lidé znali můj příběh a litovali mě, starali se a já si to užíval. Můj bratr byl jako černá díra, která vás vtáhla a nepustila. Bez něj mi bylo lépe. Nám všem.

Rozhodlo se, že ústavní péče bude pro Petra a jeho život to nejlepší. Strávil tam třicet osm let. Ptáte se, zda jsem někdy pocítil výčitky svědomí, že jsem ze svého bratra udělal trosku? Ne. Nepociťuji výčitky, jelikož mě k tomu sám dohnal. Od narození mi ničil život. Zruinoval mě a dohnal k šílenství. Nezpytuji svědomí, protože vím, že to bylo nevyhnutelné.

Nyní však nastal menší problém, který musím vyřešit. Lékaři se rozhodli, že s medikací, kterou mu předepsali, je Petr schopný se vrátit zpět do domácí péče. Opět ho budu mít na starost, protože rodiče už nejsou schopní se o něj starat.

Když ho vidím přijíždět na vozíčku se slinou u úst, zvedá se mi žaludek. Cítím úzkost z toho, že ho opět musím snášet. Už jsem zažádal o domov důchodců, ale nevím, co budu dělat do té doby, než si ho konečně odvezou.