Příběhy Leny Šulákové

  Archer seděl za volantem, jako každý jiný večer. Roky, které takhle trávil, dávno přestal počítat. Podíval se do zpětného zrcátka, aby zkontroloval, že je sedačka pro dalšího zákazníka čistá, i přesto, že ji ten večer čistil třikrát. Hlasitě si povzdechl. Čekání bylo na jeho práci nejhorší. Někdy projezdil celou noc, jindy jich bylo jen pár. Nikdy dopředu nedokázal odhadnout, která z těchto variant bude na pořadu noci. Zrovna když začínal bloudit ve svých myšlenkách, někdo vzal za kliku zadních dveří. Byl to muž ve středním věku. Měl černé rozčepýřené vlasy, jimiž se sem tam prolínaly stříbrné melíry. Na sobě měl bílou košili s rozepnutými třemi knoflíky a černé kalhoty. Zdálo se, že právě přišel z nějakého večírku. Vpotácel se na zadní sedadlo a vypadal, že dost přebral, ostatně jako většina Archerových zákazníků. Málokdy narazil na někoho, kdo nebyl v takovém stavu. Muž se opřel o opěrku a pravou dlaň si položil na zpocené čelo. Archer nastartoval auto...

  Začalo to nenápadně. Tichý, ale velmi otravný zvuk, který nevycházel z žádného předmětu v okolí, a přesto tam byl. Vysokofrekvenční tón, jenž neutichal. Max se ho zpočátku snažil ignorovat. Už jako malý se s něčím podobným setkal. Ve třetí třídě mu kamarád omylem vrazil pěstí. Mířil na kluka, který stál před Maxem, ale ten se na poslední chvíli skrčil – a bylo vymalováno. Tenkrát trvalo půl roku, než ten protivný zvuk konečně odezněl. Tentokrát to však bylo jiné. Maxe nikdo neuhodil, neprodělal žádnou vážnější nemoc. Jednoho rána se jednoduše probudil a zvuk tam byl. Ten protivný, zvonivý, vysoký tón, kterého se jen málokdo skutečně zbaví. „Ahoj, šéfe,“ ozval se hlas Maxova parťáka Davida. „Tak jak se nám dneska vstávalo?“ Max, typický čtyřicátník s více než dvaceti lety služby, jen zamručel: „Kafe.“ Hodil tašku na židli a pohlédl na stůl, kde mu přistála složka s nevyřešeným případem z roku devadesát jedna. Protočil oči. „Tome!“ zakřičel přes celou kancelář. „Tohle je tv...

  Být učitelkou je jako být superhrdina – jen bez pláště, uznání, respektu a s pravidelným mírněním výbuchů emocí - dětských i vlastních.  Říká se, že práce s dětmi omlazuje. Nejsem si jistá, kdo přesně toto moudro vypustil z úst, ale pravdu neměl. V praxi jsem se o tom přesvědčila během hodiny v pátém ročníku, když jsem se dopustila osudové chyby – sdělení osobních údajů. Zodpověděla jsem otázku ohledně svého věku.  Abych však byla trochu poetická, tak jsem na otázku: „Pani učitelko, kolik vám vlastně je?" podala záludnou odpověď. V dobré víře, že povzbudím jejich logickou a matematickou zvídavost jsem hrdě pronesla: „Čtvrt století.“ Vzduch zhoustl. Jeden chlapec – a upozorňuji, že šlo o toho chytrého, co umí spočítat i kolik nohou mají tři kočky s pavoukem, a hlásí se na osmileté gymnázium – se na mě zadíval, pokýval hlavou a s nevinností jehňátka pravil: „To není možný, paní učitelko! Dyť na padesát nevypadáte!“  Rázem jsem tedy zestárla o dalších pětadvacet let. ...