Příběhy Leny Šulákové

Jen co se ozve školní zvonek, srdce každého žáka bije na poplach.   Vyučující se stává neporazitelným superhrdinou, se sluchem netopýra a zrakem sokola. Je vyzbrojena svou majestátní, červenou propiskou. S jejím vstupem do třídy se všichni automaticky postaví do pozoru, záda mají rovná jako pravítka, a v tichosti sledují, jak se učitelka usazuje na svůj trůn v podobě pojízdného křesla za katedrou. V době písemných prací oplývá nadpřirozenou silou. Žákům stékají kapičky potu po čele a byť jsou zapřisáhlými ateisty, modlí se ke všem bohům, které kdy člověk v historii zmínil. Někteří apelují na Poseidona, aby vzal písemky s sebou na nejhlubší dno oceánu, jiní zas doufají, že Šiva vyslyší jejich nářky a zničí celé universum, než stihnou odpovědět. Všichni si, podle rad, nejdříve přečtou zadání, která jsou pro ně srozumitelná asi tak, jako Klingonština pro fanouška Star Wars, a začíná je jímat panika. V daný okamžik se třída rozdělí. Na jedné straně sedí ...

  Nevím, kdy přesně to začalo. Po pravdě si zcela nedokážu vzpomenout, kdy se u mě poprvé objevila ona touha udělat něco zakázaného. Zcela jistě však dokážu říct, kdy jsem tomu zcela propadl. Od útlého věku jsem byl spíše strašpytel nežli pomyslný hrdina. Spal jsem s rozsvícenou lampičkou a otevřenými dveřmi. Moji rodiče vždy museli zkontrolovat veškeré skříně v mém pokoji, abych dokázal zavřít oči. To trvalo zhruba do mých deseti let. Pak jsem byl již klidnější, ale i přes to mě vše vylekalo. Náš pes, který na mě upíral své oči během toho, co jsem jedl. Naše kočka, která se mi otřela o nohu bez toho, aniž bych si jí předtím všiml. Svět se mi jednoduše zdál příliš nebezpečný na to, abych v něm žil. Rodiče mě dokonce párkrát poslali na psychoterapii, ale k ničemu to nebylo. Zhruba v šestnácti letech jsem potkal Andreu. Když nad tím tak přemýšlím, možná ona představovala ten pomyslný první krůček na mé cestě do podsvětí. Andrea byla krásná a já jí propa...

  Pomáhat ostatním byla vždy náplň mé práce. Je to takové hezké povolání, které vám dá pocit uspokojení. Chodíte domů až k ránu, po noční směně, staráte se o různé pacienty, povídáte si s nimi, měníte jim plíny, ošetřujete jim rány a některé i krmíte. Odvažujete léky, pomáháte na operačním sále. Máte mnoho různorodých možností ke své specializaci. Nehledě na to s kolika zajímavými lidmi se dostanete do styku. Špičkoví lékaři, státní zástupci, manažeři a podobně. Každý je přeci zranitelný, nikdo z nich není superhrdina, aby bez jediného škrábance přežil autonehodu nebo pád z vysokého žebříku. Já osobně pracuji na dvou pracovištích. První je nemocnice v našem hlavním městě a má druhá práce se nachází v imunologické laboratoři. Jistě, není to zrovna dokonalá kombinace, co se volného času týče, jenže ruku na srdce, která práce vám čas nesebere. Nehledě na fakt, že v laboratořích jsou fascinující věci. Až na zkumavky, ve kterých se tam skladuj...

  Sedím na posteli v hotelovém pokoji a přemýšlím nad tím, co se stalo a především, proč. Ještě před deseti dny byl svět v pořádku a já byla tím proslulým extrovertem, jenž nevynechá žádnou společenskou událost, rád se objímá a miluje kontakt s lidmi. Nyní jsem tady, schoulená do sebe a děsím se rána, protože vím, že budu muset do práce, mezi své kolegy a žáky, kteří se chtějí neustále objímat. Stisknu tlačítko na telefonu, abych zkontrolovala čas. Je půl čtvrté ráno a z obrazovky na mě vykoukne fotka Marcela a Lucy. Mého skvělého manžela, a ještě úžasnější dcerky. Hruď se mi sevře s vědomím, že jsem jim lhala o tom, kde se nacházím, ale jinak to nešlo. Když jsem s nimi, děsím se toho, co uvidím, až se mě jeden z nich dotkne. Bojím se, že budou další na řadě. Proto jsem se vymluvila na svou matku. Lhala jsem a řekla , že matka potřebuje okamžitou psychickou podporu, kvůli špatným výsledkům od lékaře. Začalo to před deseti dny. Venku sněžilo a na ch...

Bylo něco kolem půl čtvrté ráno, když Kláru probudil hluk z kuchyně. Zhruba před týdnem se s matkou přestěhovaly do polorozpadlého karavanu na kraji města. Vyhlédla z malého okénka, jen aby zjistila, že je venku stále tma. Její hlava opět klesla na polštář a Klára zavřela oči. Ozvala se další rána, jíž následovala ještě jedna, tentokrát silnější než ta předešlá. Každý zvuk jako by se přibližoval k místnosti, kde spala. Začala se modlit, aby za dveřmi nestál poslední matčin dealer, kvůli kterému byly nuceny opustit původní domov. Poslední zvuk, jež se ozval z chodby, se podobal tříštící se sklenici, která byla velkou rychlostí vržena na dveře jejího pokoje. Nyní byla Klára zcela vzhůru. Dokázala sesbírat poslední zbytky odvahy a vydala se ke dveřím. Na chodbě panovala tma, přesto by však přísahala, že mezerou pod dveřmi jejího pokoje, pronikal slabý paprsek světla. Zmáčkla vypínač a ke svému překvapení zjistila, že na zemi nic není – žádná rozbitá sklenice, ani nikdo, kdo by ji mohl ohr...