Příběhy Leny Šulákové

  Začalo to nenápadně. Tichý, ale velmi otravný zvuk, který nevycházel z žádného předmětu v okolí, a přesto tam byl. Vysokofrekvenční tón, jenž neutichal. Max se ho zpočátku snažil ignorovat. Už jako malý se s něčím podobným setkal. Ve třetí třídě mu kamarád omylem vrazil pěstí. Mířil na kluka, který stál před Maxem, ale ten se na poslední chvíli skrčil – a bylo vymalováno. Tenkrát trvalo půl roku, než ten protivný zvuk konečně odezněl. Tentokrát to však bylo jiné. Maxe nikdo neuhodil, neprodělal žádnou vážnější nemoc. Jednoho rána se jednoduše probudil a zvuk tam byl. Ten protivný, zvonivý, vysoký tón, kterého se jen málokdo skutečně zbaví. „Ahoj, šéfe,“ ozval se hlas Maxova parťáka Davida. „Tak jak se nám dneska vstávalo?“ Max, typický čtyřicátník s více než dvaceti lety služby, jen zamručel: „Kafe.“ Hodil tašku na židli a pohlédl na stůl, kde mu přistála složka s nevyřešeným případem z roku devadesát jedna. Protočil oči. „Tome!“ zakřičel přes celou kancelář. „Tohle je tv...

  Být učitelkou je jako být superhrdina – jen bez pláště, uznání, respektu a s pravidelným mírněním výbuchů emocí - dětských i vlastních.  Říká se, že práce s dětmi omlazuje. Nejsem si jistá, kdo přesně toto moudro vypustil z úst, ale pravdu neměl. V praxi jsem se o tom přesvědčila během hodiny v pátém ročníku, když jsem se dopustila osudové chyby – sdělení osobních údajů. Zodpověděla jsem otázku ohledně svého věku.  Abych však byla trochu poetická, tak jsem na otázku: „Pani učitelko, kolik vám vlastně je?" podala záludnou odpověď. V dobré víře, že povzbudím jejich logickou a matematickou zvídavost jsem hrdě pronesla: „Čtvrt století.“ Vzduch zhoustl. Jeden chlapec – a upozorňuji, že šlo o toho chytrého, co umí spočítat i kolik nohou mají tři kočky s pavoukem, a hlásí se na osmileté gymnázium – se na mě zadíval, pokýval hlavou a s nevinností jehňátka pravil: „To není možný, paní učitelko! Dyť na padesát nevypadáte!“  Rázem jsem tedy zestárla o dalších pětadvacet let. ...

  Petr se narodil přesně o čtyři roky, třicet dva dní, sedm hodin a dvanáct minut dříve než já. Pamatuji si, jak ho moje máma jednou označila za nehodu, která se stala po jedné lahvi Jacka Danielse a brku. Tehdy jsem byl malý a nechápal jsem, co přesně tím myslela, ale v hlavě mi utkvělo jedno jediné slovo: nehoda. Já oproti tomu byl chtěný. Byl jsem, jak by někdo řekl, vymodlené dítě, které podle mého dědy na zem seslal sám Bůh. Já osobně si myslím, že zrovna ten s mým zrozením neměl nic společného. Moji rodiče se Petrovi vždy více věnovali, protože potřeboval speciální péči. V jeho pěti letech mu byl diagnostikován elektivní mutismus s mentální retardací a rodiče se mohli přetrhnout, aby mu maximálně pomohli. A když si měli rodiče vybrat mezi poskytnutím pomoci mně nebo Petrovi, vždy si vybrali Petra, protože já ji podle nich nepotřeboval. Byl jsem pro ně výjimečný a postradatelný zároveň. Tuto skutečnost jsem začal vnímat v předškolním věku. Tehdy mi...

„Vítejte na Pekelné škole,“ hlásal starý, místy ohořelý billboard. Vysel tam již nejméně milion let a démon, který z něj na mě zíral, již měl jen půlku obličeje. Jeho obličej měl sytě fialovou barvu, zbylé jedno oko mu zářilo žlutě a z hlavy mu místo rohů vyrůstala chapadla. Pokaždé, když jsem se na onen billboard podívala, proklela jsem se za to, jak vypadám. Nesnáším být jiná. Všichni tady budí hrůzu. Například Mary. Její dlouhé havraní vlasy, bílá, téměř průhledná kůže, pod níž jsou vidět černé žíly, a neustále krvácející oči budí ve všech pozemšťanech hrůzu. Na poslední hodině předmětu Promítání se do světa smrtelníků způsobila jedné starší paní infarkt. Když jsem se promítla do zrcadla já, pán na druhé straně mi jen zamával a odešel se vysprchovat. Nebo takový Org, jeho dunivý hlas budí hrůzu i v některých spolužácích. Stačilo mu jedno slovo na to, aby uvedl sedmileté dítě do kómatu. Jistě, byla to jen simulace, ale i tak. Bylo to působivé a všichni věří tomu, že by to dokázal...