Iris
„Vítejte na Pekelné škole,“ hlásal starý, místy ohořelý billboard. Vysel tam již nejméně milion let a démon, který z něj na mě zíral, již měl jen půlku obličeje. Jeho obličej měl sytě fialovou barvu, zbylé jedno oko mu zářilo žlutě a z hlavy mu místo rohů vyrůstala chapadla. Pokaždé, když jsem se na onen billboard podívala, proklela jsem se za to, jak vypadám. Nesnáším být jiná. Všichni tady budí hrůzu. Například Mary. Její dlouhé havraní vlasy, bílá, téměř průhledná kůže, pod níž jsou vidět černé žíly, a neustále krvácející oči budí ve všech pozemšťanech hrůzu. Na poslední hodině předmětu Promítání se do světa smrtelníků způsobila jedné starší paní infarkt. Když jsem se promítla do zrcadla já, pán na druhé straně mi jen zamával a odešel se vysprchovat. Nebo takový Org, jeho dunivý hlas budí hrůzu i v některých spolužácích. Stačilo mu jedno slovo na to, aby uvedl sedmileté dítě do kómatu. Jistě, byla to jen simulace, ale i tak. Bylo to působivé a všichni věří tomu, že by to dokázal...